Lumír Král

Vše začíná doma

Byly časy, kdy jsem býval mladý jinoch a jezdíval jsem na vandry po vlastech Českých. I dnes velmi rád jezdím do přírody a toulám se po lesích, kdeže však je kouzlo plápolajícího ohně, vůně smůly nebo noční pohledy na hvězdnou oblohu uprostřed lesů, nerušenou světly velkoměst. Rozeznávat hvězdy jsme se učili už turistickém oddílu ve škole, dnes sotva rozpoznám Velký vůz. Turistický kroužek mi dal základy, jak přežít v přírodě jen s minimální výbavou. Toho jsem pak mnohokrát využil při trampování, na vojně, ale i později v běžném životě. Jestliže na Severní polokouli je nejznámější souhvězdí Velký vůz, na Jižní polokouli to je Jižní kříž. Kamarádi z Opavy si dokonce podle těchto hvězd dali název trampské osady Jižní kříž, ale to už je hezkých pár desítek let zpět. Vždy jsem měl přání, jednou ten pověstný Jižní kříž vidět. Nikdy však k tomu nebyla příležitost, až nyní.

Tam někde je Argentina - (zleva: Jaroslav Procházka, Tomáš Kulhánek a Martin Tvrdík) - pracovní porada účastníků expedice v Doubravníku - 28. 10. 2006

V půli září přijel na návštěvu z Brna Jaroslav Procházka, trochu pokecat o kaktusech, popřípadě se podívat do nějaké sbírky. Mezi řečí se zmínil, že chce jet na začátku roku 2007 do Argentiny a že hledají čtvrtého do party. Nějak zvlášť jsem tomu nevěnoval pozornost. Nikdy jsem totiž neuvažoval o tom, že bych v nejbližší době někam za Velkou louži vyrazil. Po večeři jsme ještě chvíli čekali na jeho „zeťaka”, až přistaví auto a ještě jednou přišla řeč na cestu do Argentiny. Nevím v které chvíli se ve mně něco zlomilo, ale najednou jsem řekl, že se poradím se svou drahou polovičkou a pak se uvidí. Ráno jsem Jardovi zavolal „ANO”. Souhlas s cestou spěchal kvůli zajištění letenek a tak začal kolotoč mailů a telefonátů. Po zakoupení letenek jsem musel navíc odjet na měsíc do lázní. Předcestovní porada se proto naplánovala až po návratu z léčení na konec října. Sešli jsme se na chalupě Jardy v Doubravníku 28. 10. 2006, kde jsme se radili a rozdělili úkoly co kdo poveze.

Na radu našeho „pana doktora” jsem okamžitě podstoupil sérii preventivního očkování na cesty do zahraničí proti nemocem jako žloutenka, tyfus, tetanus apod. I když jsem jezdíval na vandry a stále někam na výlety jezdím, tak vím co je na takovou cestu potřeba. Důležité však je na takovou vzdálenou cestu něco nezapomenout. Proto jsem si sepsal seznam věcí, které budu nezbytně potřebovat a postupně jsem ze seznamu odškrtával, co už mám nachystané. Nakonec se vše povedlo a když si podal ruce Starý rok s Novým rokem, přišel den odletu.

Buenos Aires, čekání před půjčovnou aut - 3. 1. 2007 dopoledne

Hned ráno 2. 1. 2007 sedám na vlak a odjíždím do Brna, kde je sraz všech účastníků. Odtud nás „sekretářka” Tomáše Kulhánka (druhý z účastníků expedice), odváží na letiště. Odbavení proběhlo bez problému. Dvouhodinové mezipřistání v Miláně se zdálo nekonečné, ještě delší však byl samotný let. Do Buenos Aires let přes Atlantik měřil 11 212 km a trval třináct hodin. Přistáli jsme podle plánu kolem půl osmé ráno, už v tuto dobu bylo 22 °C a teplota dopoledne šla rychle nahoru až na 27 °C. Dýchla na nás "prádelna" – horko a dusno, na které nejsme ještě přizpůsobeni.

Před letištěm je spousta taxíků a každý nabízí své služby. Máme velká zavazadla, takže potřebujeme něco většího, aby se do auta všechno vešlo. Domlouváme „minidodávku”, kde jsme se natlačili i my, dohodli cenu a vyrazili směr centrum Buenos Aires do půjčovny aut. Už na letišti je několik agentur, které půjčují auta, avšak my jsme měli auto domluvené přes internet už z domu. Jedeme pěti proudovou cestou jedním směrem. Nevím jaké jsou v Argentině předpisy, ale taxikář zásadně nejel v pruhu, ale po čáře. Vždy se natlačil tam, kde mu to lépe vyhovovalo. Po asi hodinové, celkem rychlé jízdě jsme dorazili do cíle. Taxikář přesně věděl, který je to dům, vyložili jsme bágle a nastal čas čekání. Zjistili jsme, že půjčovna se otevírá až 10. hodin a my tam byli půl hodiny předem, alespoň jsme se trochu krátce poohlédli po okolních obchodech.

2. část

Dobrodružství začíná

Martin a Tomáš vyřídili a převzali auto, které už bylo nachystáno v pozemní garáži. Renault Kangoo měl modrou barvu a náš dvorní řidič Martin Tvrdík (třetí účastník expedice) mu důvěrně začal říkat KAREL. Počáteční stav na tachometru je 43 459 km, uvidíme kolik bude na konci cesty. Ještě než jsme vyrazili za dobrodružstvím, sháněli jsme po městě plynový vařič, velký hrnec na vaření, nakoupili jsme pitné vody a jídlo na cestu. Čas rychle utíkal a my byli stále ve městě. Konečně odpoledne vyrážíme přes celé Buenos Aires na Rutu 8, směr Cordoba.

Cesta má přede mnou v dáli mizí …

První obrázek – pohled od auta vlevo...

Druhý obrázek – pohled od auta vpravo

Než přijedete k prvním kopečkům pod Andy, je Argentina prakticky samá rovina. Cesta je rovná jako struna, stovky kilometrů končí někde v nekonečnu. Podíváte se vlevo – rovina, podíváte se vpravo – rovina. Sem tam zpříjemní pohled na krajinu nějaký keř nebo stromy, jinak jsou to jen samé pastviny nebo pole. Většina (pro nás) okrasných stromů a keřů roste ve městech či vesnicích v centru, na tzv. náměstích nebo kolem cest. Je opravdu na co se dívat, spoustu zajímavých rostlin.

Všude rostou například palmy, eukalypty, bougenvilee, cykasy, ibišky, oleandry, banány, albizie, kassie, cedry, borovice, araukarie, cypřišky, magnólie, platany, fikusy, tsugy, mišpule, vrby, yuky, agave, okrasné trávy i bodláky, dyckie, strelicie, kanny, verbeny, cynie, mučenky, lilky, starčeky, durmany, tradeskancie s mnoho dalších. Na polích se většinou pěstuje kukuřice, soja, obilí či tabák. Většinou jsou však rozsáhlé plochy využívány jako pastviny především pro krávy, ale chovají se i koně, ovce, kozy a ve vyšších polohách jsme později viděli i lamy. Ze zvířat jsme viděli i zajímavé druhy, avšak ne všechno se nám podařilo vyfotit, o tom však až v průběhu dalšího pojednání.

Lidé jsou příjemní, rádi si povídají (což jsme jim až tak moc nemohli vyhovět) a ochotní kdykoliv při potížích pomoci. Je to dáno tím, že jich žije totiž na poměrně velké ploše poměrně málo (Argentina má plochu 2 780 092 čtverečných km, ale jen 33,8 mil. obyvatel, většinou soustředěných do velkých měst). Žijí fotbalem a téměř každý věděl co je Čeko. Seznámili jsme se z jedním, který znal a rád poslouchal Ant. Dvořáka.

1.den – z Buenos Aires vyrážíme po Ruta 8 až k městečku Firmat v provincii Santa Fe, kde nocujeme

Vraťme se však zpátky k naší cestě. Po cestě z Buenos Aires jsme měli několik krátkých zastávek. První byla kousek za městem, kde jsme dobírali naftu do auta a převlékli jsme se do kraťasů. Na zkultivovaných rovinách kaktusy nerostou a tak první atraktivní rostlinou byly u pumpy tilandsie rostoucí na stromě. Druhá zastávka byla u hřbitova nedaleko městečka Monte Maiz, který byl velmi pěkný a fotili jsme několik obrázků. Tady bylo odpoledne už 33 °C. Snažíme se dojet co nejdále, rovina je nudná a místo předpokládaných lokalit ještě daleko. První den jsme do stanoveného místa nedojeli a museli jsme zabivakovat po 420 km mezi poli, na místním aero klubu u městečka Firmat. Rovina je plná vodních ploch, ale také bažin. To jsme však netušili, že u letiště bude tak velké množství komárů. Slétali se snad z celého okolí a sedali na všechny naše odhalené místa. Oblékli jsme si i v tomto horku dlouhé kalhoty a rychle postavili stany. Aniž by jsme probrali celodenní zážitky, rychle jsme zalezli do stanu a hermeticky ho uzavřeli. Konečně byl od těch potvor klid, i když bylo poměrně brzo, ulehli jsme ke spánku. Možná i proto, že předešlou noc v letadle jsme toho moc nenaspali.

3. část

První lokality kaktusů

Druhý den pokračujeme v přesunu do provincie Cordoba, směr severozápad, později na západ. Zajíždíme za městečko Hernando a hledáme cestu do Sierra de Las Peňas. Zajíždíme 6 km vlevo na boční cestu, kde nemůžeme dále projet, tak se vracíme zpět do Hernanda. Asi 500 m za rančem Las Peňas, zastavujeme a dáváme si svačinku. Kvetou zde krásné mučenky a sbírám semena nějakého klematisu (319).

Z Firmatu přejíždíme hranice do provincie Cordóba

Dojíždíme k městečku Hernando, kde zapínám přístroj GPS a zaznamenávám první lokality

Potom už vyrážíme po polní cestě na první lokalitu přes kopečky Sierra de Las Peňas, směr Berrotarán. Cesta je po deštích místy bahnitá nebo vymletá, teplota se pohybuje kolem 33 °C, nadmořská výška z průměrných 400 m začíná přibývat. Postupně se dostáváme do výšky přes 700 m.

Na těchto „brdkách“, jak říkal Tomáš, nacházíme první kaktusy. Prolezli jsme čtyři naleziště na svazích za Las Peňas a našli zde Notocactus submammulosus, Gymnocalycium monvillei, Trichocereus candicans, Gymnocalycium calochlorum var. lepidum (P192). Z jiných rostlin zde rostly např. pichlavá Dyckia brevifolia, popínavá Passiflora caerulea nebo Tradescantia virginiana. (body GPS 321, 322). Další údaje z GPS mám zapsány v poznámkovém bloku.

Gymnocalycium monvillei na lokalitě Estancia Las Peňas (4. 1. 2007)

Přijíždíme k říčce Rio de Los Sauces, kde jsou pěkné skály, na kterých roste mnoho krásných kytekNotocactus submammulosus. Za odbočkou se nachází vesnička stejnojmenného názvu. Je to turistické místo, kde se sjíždějí obyvatelé ze širokého okolí za odpočinkem. Je tu několik ubytovacích zařízení, které jsou v době dovolených plně obsazená. My máme sebou stany, takže výhod spaní pod střechou nevyužíváme. Vůbec ubytování v Argentině není pro nás drahé, např. v kempu to stojí 1 - 2 Pesos na osobu, v ubytovně nebo hotelu se ceny pohybují mezi 12 - 30 Pesos. (kurz asi 1 Pesos = 7 Kč). Zajíždíme k balneariu (koupaliště)u říčky Rio de Los Sauces, kde chystáme místo na bivakování. Voda v řece je velmi teplá a rašelina ji mírně zbarvuje do hnědé barvy. Všichni využíváme možnost spláchnout celodenní prach a jdeme se vykoupat. Na plynovém vařiči jsme uvařili polévku a večer probírali zážitky. V noci nás zastihla poměrně silná bouřka, ale ráno už nepršelo i když bylo ještě pod mrakem. Během dopoledne se počasí vybralo a sluníčko intenzivně svítí.

Všude roste Passiflora caerulea

G. calochlorum var. lepidum - Estancia Las Peňas

Skalní útvary na řece Rio de Los Sauces, kde roste Notocactus submammulosus (4. 1. 2007)

Notocactus submammulosus

4. část

Průzkum mezi La Toma a San Luis

Následující dny důkladně prozkoumáváme lokality v provincii San Luis. Je tu spoustu zajímavých kaktusů, kromě známých druhů zde rostou dosud nepopsané kytičky, provizorně nazvané sp. zelené, sp. modré apod. Tomáš si na studium této oblasti vyčlenil dva týdny. Jezdíme křížem krážem ze severu na jih a opačně, z východu na západ a opačně, zastavujeme téměř u každého podezřelého hrbku a prozkoumáváme krajinu v okolí města La Toma. V úterý 9. 1. ve městě nakupujeme potřebný proviant, pečivo, zeleninu, vodu, dáváme si na pumpě života budič v podobě kávy a po doplnění nádrže vyjíždíme na další průzkum. Za městem u Vieja je balnearium, krásná příroda, bublavý potok s čistou vodou, teploty už po ránu stoupají ke třicítce, v poledne se rtuť na teploměru zastavila na 33 °C ve stínu. Využíváme situace a jdeme se vykoupat, vyprat špinavé prádlo, něco drobného pojíme a vyrážíme na protější svah za kaktusy. Výskyt kaktusů na těchto lokalitách je prakticky stejný, mezi zmíněnými „espéčkama” na lokalitám vévodí Gymnocalycium achirasense, které rostou na kamenitých výstupech vyčnívající z husté trávy. Tradiční doprovodnou vegetací jsou:Notocactus submammulosus, Trichocereus candicans, Pterocactus tuberosus, Lobivia aurea a různě vytrněné formy Opuntia sulphurea. Krajina je více travnatá, z drobnými keři, bez stromů, se spoustou nádherných kytiček mezi nimiž vynikají cínie, starčeky, bílé zvonečky, různé druhy z čeledi Solanaceae a zajímavé skalničky, které nedovedu zatím určit, ale už se na tom pracuje.

Cesta probíhá bez problému až do chvíle, kdy KAREL občas začíná stávkovat a nechce startovat. Abychom někde nezůstali trčet, tak se raději vracíme do La Tomy a hledáme servis. Jak už to chodí, zákon schválnosti funguje spolehlivě, KAREL dostal strach z opraváře a chytá vždy na poprvé. Večer se rychle blíží, tak odjíždíme opět k balneariu, kde se chystáme na spaní. Nesmí chybět tradiční večerní polévka. Máme slušný výběr sáčkových polévek, avšak při dotazu kterou si dnes dáme, zná Tomáš jen jedinou odpověď: gulášovku. Ta se však nedá jíst každý den, a tak povaříme nakrájenou zeleninu, přidáme vždy nějaký sáček bramborové, zeleninové, brokolicové apod., vše patřičně dochutíme a vrháme se k jídlu. Než se polévka uvařila, využili kluci čas k čištění semen.

Krásné večery pod Jižním křížem dopřávají klukům čas k probrání celodenních výsledků. Diskuse trvají často dlouho přes půlnoc, Martin jim důvěrně začal říkat „večerní sympozium”. Tentokrát bylo „sympozium” nadmíru plodné. Viděli jsme zajímavou lokalitu jižně od Los Menbrillos, kde vynikaly nezvykle velké „achirasy” dosahující rozměrů 20x30 cm. Taková nádhera se musí zdokumentovat, a tak nechybělo ani pózování z těmito kytičkami. Většinou se vyfotíme navzájem, abychom měli nějaké památeční foto.

Gymnocalycium achirasense jižně od Los Menbrillos - 9.1.2007

Společně s nimi zde rostlo G. sp. modré s krásnými růžovými květy, na toto pozdní léto jich zde kvetlo nezvykle hodně – prostě nádhera. A právě tyto „espéčka” byly tématem dlouhých diskusí. Já jsem Tomáše s humorem dráždil, že už týden hledáme stále stejný jeden druh. Posilněni několika kelíšky slivovice, se teorie příbuznosti druhů dostávaly do nevšedních kombinací. Po následujícím vyprovokování vyslovil Tomáš už hodně po půlnoci pověstnou, dnes už nezapomenutelnou větu: „Malé zelené vychází z velkého modrého a naopak, a to vše je poeschlii… a zatím nikdo neví, co to poeschlii je!”

O dva dny později přišlo rozuzlení. Když se dopíjely poslední zásoby slivovice, padl při dalším večerním „sympoziu” zajímavý závěr: „Teď když víme co je poeschlii, je všechno jinak!”. Tyto úvahy berte opravdu s humorem, na konečné výsledky si musíte počkat, až Tomáš zpracuje všechny získané informace a výsledky někde uveřejní. Do toho se mu nebudu plést, to raději budu vařit jeho gulášovku.

Dlouhotrnná forma Lobivia aurea severozápadně za odbočkou na Caňada San Antonio - 9.1.2007

Následující den 10. 1. pátráme opět v okolí města La Toma, vracíme se zpět na křižovatku k Los Menbrillos a pokračujeme v důkladném prozkoumávání lokalit. Často se z liduprázdné buše vynoří místní gaučové, vůbec nevíme kde se zde tak najednou vzali a ptají se co tam děláme. Vždy jsou přívětiví, ochotni pomoci, rádi by si povykládali, ale naše španělština není na dlouhé vykládání. Po vysvětlení, že hledáme a fotíme kaktusy, nechtějí věřit proč se vůbec zabýváme nějakým plevelem. Někteří rančeři dokonce vůbec neví, že na jejich pozemku rostou nějaké malé kaktusy. Jen jedenkrát se nám stalo, že po zastavení vyběhnul z nedalekého domku gaučo a striktně nám zakázal vstup na jeho pozemky. Stalo se tak nyní, hned po ránu na první lokalitě, takže jsme se sbalili a odjeli za kopec, kde nás už nebylo vidět a dokončili jsme průzkum krajiny. Při další cestě najednou kolem plotu vyběhnul pštros a jak se rychle objevil, tak i rychle zalehnul, ve vysoké trávě pak už nebyl vidět. Kromě typických zástupců těchto nalezišť zde vynikají nádherné kytičkyGymnocaycium brachyanthum.

Přesunujeme se do oblasti Cerros Largo, kde se vyskytuje Gymnocalycium carolinense. Pěkná hornatá krajina jen umocňuje zážitky, Tomáš s Martinem vyběhnou na velký kopec aby zjistili, že stejné kytky se objevují jak dole, tak i nahoře. V trávě žije spoustu kudlanek 8-10 cm velké, většinou zelené nebo hnědé barvy. Na nalezišti kolem Cerro del Valle rostou společně s malými Gymnocalycium carolinense také Gymnocalycium brachyanthum var. gertrudae. Při průjezdu pohořím San Luis se nám naskytují krásné pohledy na okolní krajinu, děláme dokumentační obrázky – nádhera. Dále naše cesta směřuje na jih k Dique La Florida, kde kousek od přehrady nocujeme. V průběhu cesty nastal další problém s KARLEM, uvolnil se výfuk a je reálná možnost, že zcela odpadne. Krásný hvězdný večer svádí k dalšímu zhodnocení celodenního úsilí. Nad ránem tradičně mírně sprchne.

Průzkum oblasti mezi městy La Toma a San Luis (křížky s číslem označují místa nocování)

Je tu středa 11. 1. a našim prvořadým úkolem je najít nějaký servis, kde by nám opravili uvolněný výfuk. Téměř celé dopoledne sháníme v rekreačním městečku Trapiche opravnu aut. Všichni nás posílají od čerta k ďáblu, pořád jezdíme dokola a nemůžeme žádnou opravnu najít, až jsme nakonec u benzinové pumpy našli gomérii, kde mění gumy a drobné opravy. Ta však byla otevřena až v 10 hodin a my museli chvíli počkat až ji otevřou. Najednou přijelo trhavými pohyby polorozpadlé auto, řidič vystoupil, odkulhal se ke kapotě, chvíli se hrabal v motoru, aby to nakonec vzdal. Zavřel kapotu a kulhajíce, mírně odřený ve tváři a na noze se odebral do gomérie. Jeho zarudlé oči napovídaly, že včerejší večer musel být hodně náročný a musela to být asi velká pařba. Když jsme mu horko, těžko vysvětlili co potřebujeme, vzal karton, vsunul se pod auto, aby nám sdělil, že na patřičnou opravu nemá součástky. Vysvětlili jsme mu, že by mohl výfuk alespoň přidrátovat. Ochotně přinesl „zvonkový drát” a na třech místech nám výfuk přidrátoval, s úsměvem nás odkázal na servis ve větším městě. Jak dlouho myslíte, že nám tato oprava vydržela?

Dál už jsme vyjeli na další lokality, tento den byl ve znamení Gymnocalycium poeschlii a jeho variability. Navštívili jsme několik nalezišť, kdy přecházely „pešlíci” plynule od Gymnocalycium fischerii až poGymnocalycium borthii se spoustou odchylek. Společně zde rostou tradiční druhy jako Cereus aethiops, Lobivia aurea, Notocactus submammulosus nebo Opuntia sulphurea. Večer se vracíme na koupaliště do Saladillo, kde mají i přístřešky proti dešti – pěkné nocování.

Blížíme se k městu San Luis, navštívíme ještě dvě lokality Gymnocalycium poeschli a fischerii a jdeme hledat opravnu aut. Celý den jezdíme po San Luis a hledáme servis pro Renaulty, abychom opravili výfuk. Ani ve značkové prodejně nemají držáky výfuků na Renault. Raději jsme šli na oběd, dali jsme si kuřecí řízek s hranolkama a rajčatový salát. Nakonec zajíždíme na ACA (argentinský automoto klub), kde nám sehnali potřebné úchyty a výfuk velmi ochotně opravili. Vyjíždíme za město na další lokalitu. Jedeme po prašné cestě, kde měl před léty provádět sběry Jorg Piltz. Písková cesta je v polích po deštích vymletá až metr hluboko a víc jak metr široko. Bouřka zde musela být nedávno, neboť bylo ještě vše mokré. Pro náš vůz byla cesta neprůjezdná, takže se vracíme zpět před San Luis. Navečer nám přeběhne přes cestu pásovec, ale než vytáhneme fotoaparáty, je pryč. Zajíždíme na nějakou boční cestu a při vjezdu na soukromé pozemky nocujeme.

5. část

Návštěva Národního parku

Následující den je sobota třináctého, ale my to ani nevnímáme, nás zajímají kaktusy. Nedaleko místa nocování jihovýchodně od San Luis mezi Donovan a Villa Dora nacházíme větší formu Gymnocalycium fischerii. Některé rostliny dosahují průměru až 12 cm a rostou na svahu už kousek od cesty v husté trnité buši na řídkém kamenitém kopečku. Pak se přesouváme přes San Luis severozápadně, podívat se naGymnocalycium striglianum. Zastavujeme 2 km severně od San Pedro, teplota po poledni vystupuje na teploměru na 34 °C ve stínu. Hledáme po pravé straně cesty, kde rostou v hrubším křemičitým písku nebo kamenitým štěrku na plném slunci. Rostlinky mají stříbrnou pokožku a jsou velmi pěkné. Společně na této lokalitě rostou ještě Cereus aethiops, Gymnocalycium schickendantzii, Echinopsis leucantha, Opuntia sulphurea a několik druhů tilandsií.

Cesta do Národního parku

Pyrrhocactus bulbocalyx, Parque National Sierra de las Quijadas 13.1.2007

Pokračujeme dále na severozápad, kde se chceme podívat do Národního parku. Po cestě zastavujeme ještě na jedné lokalitě Gymnocalycium striglianum a stále častěji se kolem cesty objevují velké trsy Tephrocactus articulatus a jeho beztrnná forma inermis. Čím více se blížíme k PARQUE NATIONAL SIERRA DE LAS QUIJADAS, tím je zem červenější. Po prašné cestě zajíždíme až na parkoviště, kde je nádherná vyhlídka na krajinu. Hluboké kaňony a červená zem silně připomínají Gran Canyon v USA, bohužel argentinci neumí svou přírodní krásu tak dobře prodat. Kocháme se fantastickými pohledy, pózujeme před fotoaparáty, abychom zachytili z této krásy co nejvíce. Martinovi se podařilo později při přetahování snímků do databanky omylem všechny obrázky z Národního parku vymazat. Kaktusy však rostou i zde, dokonce skvělé nálezy. Kromě už zmíněného Tephrocactus articulatus a jeho beztrnné formy inermis se zde vyskytuje Tephrocactus alexanderii s bílými i černými hustými trny, Cereus aethiops, Echinopsis leucantha, Trichocereus candicans, divoce vytrněný Pyrrhocactus bulbocalyx, nádherné jsou všude přítomné porosty dickií, několika druhů opuncií a tillandsií. V Národním parku se mají údajně nacházet stopy dinosaurů, mě to spíše připomínalo zbytky zkamenělých stromů. Když jsme se nabažili skvělých pohledů, tak se přesouváme směrem na východ k městečku Lujan. Než se setmí, zajíždíme jižně od městečka na lokalitu Gymnocalycium ochoterenai. Vyskytuje se zde na žulové kamenité zemi spolu s Cereus aethiops, Echinopsis leucantha, Trichocereus candicans a Gymnocalycium schickendantzii. Ještě v 19. hodin večer svítí prudké sluníčko a i když fouká silný vítr, je stále 33 °C. Už za tmy sháníme v Lujan ubytování, viděli jsme reklamu na cabaňas, tak to jdeme hledat. Byli jsme nasměrováni na kraj města, kde měl rekreační chatu „daču” milý majitel, který nás na ni ochotně zavedl. Projíždíme na konec tmavé ulice a majitel postupně na stožárech rozsvítí světla, asi je celá ulice jeho nebo má službu u veřejného osvětlení. Chata splňuje všechny naše požadavky, především elektřinu na dobití baterií a přetáhnutí dat, vodu na dobrou koupel a vyčištění semen, ale hlavně dobrou postel na přespání. Ještě dlouho do noci diskutujeme nad prožitými zážitky.

Tephrocactus alexanderii, Parque National Sierra de las Quijadas 13.1.2007

Lumír Král, tamtéž 13.1.2007

6. část

Kličkování po San Luis

Druhý den 14.1. hned po ránu je 22 °C a teplota rychle stoupá, po 10. hodině je už 27 °C. Noční vítr se utišil a začíná zpoza mraků vykukovat sluníčko. Vracíme našemu hostiteli klíče a vyrážíme k San Francisco del Monte de Oro. Ještě další dva dny kličkujeme v provincii San Luis kolem městeček Santa Rosa del Conlara a Merlo. Studujeme výskyt Gymnocalycium ochoterenai, cinereum, fischerii, berchtii, poeschlii, borthii, ale také všude přítomné Gymnocalycium schickendantzii.

Plánovaná trasa

Harrisia pomanensis s plodem - Opuntia salmiana s otevírajícími se květy

Harrisia pomanensis s otevírajícím se květem

Gymnocalycium schickendantzii, 8 km jižně od Lujan, 662 m (14.1.2007)

První lokality tento den patří studiu variability Gymnocalycium ochoterenai a tmavší variety cinereum. Současně se zde všude vyskytují tradiční druhy jako Echinopsis leucantha, Lobivia aurea, Trichocereus candicans, Cereus aethiops a všude přítomné opuncie, tillandsie, ale také jatropy. Sem tam se objeví něco jiného, tentokráte jsme objevili malé tužkovité druhy Opuntia salmiana nebo cereusovité druhy Harrisia pomanensis.

Gymnocalycium ochoterenai, 8 km jižně od Lujan, 662 m (14.1.2007)

Asi 6 km jižně od San Francisco del Moro de Oro za řekou, se nachází palmový národní park, je to velmi nádherná krajina. My zde na protějším svahu hledáme Gymnocalycium fischerii, které roste na kamenitých skalkách v keřovitých porostech. Tradičně zde rostou Trichocereus candicans, Lobivia aurea, Notocactus submammulosus, Opuntia sulphurea s bílými trny a několik druhů tillandsií jako bryoides, capilaris neboduratii. Severně od města roste tmavé Gymnocalycium ochoterenai var. cinereum, dosahující průměru asi 7 cm u dospělých rostlin. Roste v tmavých hnědých kamenech, takže se dobře maskuje před případnými požírači kaktusů mezi něž patří hlavně kozy.

Mezi Quines a 10 km před Talita, na další lokalitě Gymnocalycium ochoterenai se vyskytují další, (pro nás) dva nové druhy. Jedním z nich je Cereus forbesii, který zde roste bez trnů, ale i s pěknými trny. Druhou rostlinou je Acanthocalycium klimpelianum, rostoucí na kamenitých skalkách s hustou keřovitou buší, vyskytuje se zde poměrně ve velkém množství.

Jedeme údolím Quebrada de Cautana a projíždíme průsmyk, před námi se otevře známá lokalitaGymnocalycium berchtii - Los Chaňares. Zastavujeme 7 km jihovýchodně na Los Durazlitos a zkoumáme výskyt „berchťáků”.

Gymnocalycium fischerii od San Francisco del Moro de Oro (nahoře) a jeho řezy květem a plodem (dole)

Krásný palmový národní park u řeky de Oro, kde roste Gymnocalycium fischerii (14.1.2007)

Gymnocalycium berchtii, Los Chaňares, 7 km na Los Durazlitos

Většina těchto rostlin má černé trny, ale vyskytují se zde i rostliny se světlými trny, rostou v trávě pod keři, většinou navíc v mechu. Blíží se večer, ještě v 19 hodin je 32°C a je třeba nakoupit a také něco zakousnout. Zajíždíme do města Santa Rosa del Conlara, abychom si dali něco teplého, ale tady se ještě v tuto dobu nevaří. Život v městech začíná po 21., někde až po 22. hodině, kdy se trochu ochladí. Nakonec hledání místa, kde bychom se najedli vzdáváme. Našli jsme jen hospodu, kde jsme si dali pivo. Po celodenním horku přijde velmi vhod. Když jsme nic pořádného nesnědli, odjíždíme z města směrem na Los Durazlitos, kde chystáme nocování a jak už bývá zvykem – vaříme gulášovou polévku. Příjemnou večerní pohodu znásobilo poletování smaragdového kolibříka a několik koní, kteří se přišli kousek od nás napít k vodě.

Druhý den po tradiční ranní kávičce zkoumáme celodenním okružním kolečkem lokality Gymnocalycium berchtii a borthii. Zajíždíme až ke Concarán a večer se vlastně vracíme zpět do Santa Rosa del Conlara. Postupně prozkoumáváme píď po pídi, aby nám „neunikl“ ani jeden kaktus. Pod keři v trávě na kamenité zemi roste Gymnocalycium berchtii a hned vedle něj zase Gymnocalycium borthii. Spolu s nimi jsou zde opětEchinopsis leucantha, Trichocereus candicans či Cereus aethiops. Projíždíme znovu přes město, využíváme toho, abychom doplnili proviant a palivo. Vyjíždíme na Arroyo Las Maňas a dále, kde se vyskytují pochybné druhy nazvané jako Gymno sp. velké modré nebo sp. velké zelenomodré. Opět se s nimi vyskytují na skaliskách Acanthocalycium klimpelianum, Echinopsis leucantha, Trichocereus candicans, Notocactus submammulosus, několik druhů tillandsií, ale i nádherné kaudexní portulaky s fialovými květy. Hodně po poledni jsme si udělali piknik v přírodě a něco drobného jsme pojedli. Po doplnění energie pokračujeme v pátrání po kaktusech.

Při jedné zastávce vyběhnul z nedalekého stavení místní gaučo a striktně nám zakázal na pozemcích fotografovat. Prakticky jsme nestačili vůbec nic nafotografovat, Tomáš byl první za plotem, ale také jediný který viděl zajímavé nové formy Gymnocalycium ochoterenai, bohužel ani on nic nestihl vyfotit. To se stalo poprvé, kdy jsme se setkali z nevolí místního gauča. Odjíždíme o pár kilometrů dále, abychom znovu u Los Pozos objevili zajímavé formy Gymnocalycium ochoterenai s černými trny. Všiml jsem si, že už na prvý pohled je spoustu rostlin na této lokalitě zahnilých. Když se kaktus otočil, byl plný nějakých červů, kteří rostlinu zevnitř vyžírali. To už se blížil večer, takže hladoví zajíždíme zase do města Santa Rosa del Conlara, tentokráte máme štěstí a nacházíme hospodu kde vaří. Objednáváme si pollo a papas fritas = kuře s hranolkama a na žízeň samozřejmě pivečko. Teplota se večer stále pohybuje kolem 30 °C a tak pivko je jediné co může žízeň zahnat.

Já nejsem pivař, doma vlastně pivo ani nepiji, ale tady když ta žízeň je, tak si dám i dvě. Navíc se zde prodávají rodinné litrové flašky, takže jsem v Argentině vypil více piva, jak doma za celý rok. V Argentině dostanete koupit několik druhů piv, většinou nabízejí domácí z názvy jako Quilmes, Andes, Cordoba, Salta, Norte nebo americký Budweiser. Podle našich znalců od stolu, je nejlepší asi jejich Quilmes. Domorodci většinou sedí u stolu 3-4 a ucmrdávají jedno pivko všichni celý večer, které rozlévají dokola. My jsme přijeli a přáli jsme si vždy 4 sklenice a 4 velké láhve piva (=cuatro cerveza grande). Tradičně hospodská přinesla 4 sklenice a jedno pivo. Po vysvětlení, přinesla další tři láhve, to už zpozorněla celá hospoda. Rozlili jsme si pivečko do sklenic, najednou zasyčelo a objednávali jsme si další 4 láhve. To se zde tak často nevidí, takže jsme se stávali středem pozornosti celé hospody. Tekutiny v tomto horku je třeba doplňovat průběžně během celého dne, většinou jsme pili vodu, někdy trochu ochucenou. Pivo na cestách většinou v autě rychle zteplá a není už tak dobré, proto jej vždy hned vypijeme u obchodu nebo v hospodě.

Ukázka pivních etiket

Místní jsou velmi zvědaví a upovídaní, bohužel naše španělština k velkým diskuzím nebyla. Byly však dny, kdy se ruční vysvětlování za pomocí několika španělských slovíček, němčiny a angličtiny protáhla dlouho do noci. To se stalo i v Santa Rosa del Conlara, kdy k nám přisedl nějaký připitý občan a poručil nám místní specialitu. Sluší se odpovědět něčím podobným a to se večer většinou protáhne dlouho do noci. Dověděli jsme se, že je majitelem okolních rozlehlých pozemků, bydlí v Merlu a že byl někde velvyslancem. Je zajímavé, že pan Hernandez (jak se jmenoval) měl přehled o Evropě, dokonce věděl kde je Československo, znal náš fotbal i vážnou hudbu, zvláště obdivoval Smetanu a Dvořáka. Pořád nás zval na svou haciendu do Merla, což jsme odmítli, neboť to by znamenalo ztrátu minimálně jednoho dne. Ochotně nám nabídl alespoň ubytování na jeho ranči. Nakonec zcela ožralý usedá za volant svého auta a doprovází nás stodvacítkou (ani jsme mu nestačili) na ranč, pootvíral ohrady a vjíždíme někde na pastviny, kde jsme rozložili své stany. Na rozsáhlých pozemcích mezi městy rostl uprostřed pastvin osamocený strom a zde měl místo na kempování a opékání masa, navíc zde uprostřed ničeho, měl zavedenou i pitnou vodu. Konečně nás zanechává samotné a my ještě dlouho rozebíráme zážitky předešlých dnů. Prakticky celá mise v San Luis vyvrcholila diskuzí s „velvyslancem” Hernandezem z Merla, zítra už nás čeká přesun do Cordoby.

Na kamenitých lokalitách často pobíhají ještěrky, tato byla zvláště pěkná

7. část

Praktická ukázka variability druhu na lokalitě Niňa Paula

Ráno 16.1.2007 jsme se zajeli podívat do kopců za hraniční turistické výletní město Merlo, kde je nádherný výhled na celé okolí a nakoupili jsme na tržnici různé suvenýry a cetky na památku. Já si pořídil klobouček z vlny lamy, potřeboval jsem totiž nějakou pokrývku hlavy proti slunci. Když se balí věci na cestu, většinou každý něco zapomene, já zapomněl něco na hlavu proti úpalu. Měl jsem sice sebou šátek, který jsem používal, ale nechránilo to dostatečně uši, nos a vlastně celou tvář, takže silné sluneční záření, na které nejsme zvyklí, mi tyto části spálilo, i když jsme se mazali krémem na opalování se silným ochranným faktorem.

Po příjemně stráveném dopoledni se vracíme do hraničního města Merlo a vyrážíme konečně z provincie San Luis dále směr provincie Cordoba do známých lokalit kaktusů. Cesty nejsou nic moc, jsou prašné nebo kamenité a samá díra. Jednou za čas se pokouší silničáři tyto díry srovnat, používají na to radlice, podobně jako u nás na sníh. Díry se sice zasypou a cesta se vyrovná, ale vytvoří se malé příčné vlnky přes cestu, které jsou při jízdě velmi nepříjemné a velmi při jízdě trpí tlumiče. Nepříjemné je to i pro osazenstvo auta, neboť jsme byli vytřepaní jako „partyzánky“. Cíl naší cesty je Loma Bola, kde by mělo růst Gymnocalycium papschii. Odbočujeme do kopců, necháváme odstavené auto na úpatí a dle GPSsky vyrážíme po křížové cestě do prudkého kopce. Kopec je nekonečný, samá serpentina a nádherné zděné kapličky s plasticky ztvárněnými výjevy z bible. Ještě že je pod mrakem a není takové vedro. Konečně zcela vyplivnutí dorážíme až na vrchol, kde jsou dva lidé, asi manželé. Při krátké diskuzi se dovídáme, že muž byl kdysi u nás v Praze. GPS ukazuje na druhý kopec, takže scházíme dolů úzkým chodníčkem mezi hustou keřovitou buší, krásnou přírodou, ale bohužel na této lokalitě žádná gymna nenacházíme. Ze zajímavých kytek zde rostou jen opuncie, několik druhů tillandsií a nějaké žlutě kvetoucí keře. Vracíme se okružní cestou zpět k autu a vyrážíme dále.

 

Gymnocalycium papschii od La Constancia (16.1.2007)

Po děsné kamenité cestě přejíždíme San Javiar a konečně u La Constancia nacházíme několik rostlinGymnocalycium papschii. Vypadá to, že jsme na konci světa, kde nikdo nežije, ale je to jen klam. Nahoře v kopcích se najednou před námi objeví lidé, z diskuse vyplývá, že jsou majitelé všech okolních pozemků i cesty, bez problémů nás nechávají projíždět, jen musíme za sebou vždy zavírat ohrady. Vracíme se na asfaltku a pokračujeme na Las Rabonas, kde chceme pátrat po Gymnocalycium vatterii. Blíží se večer a sháníme něco na ubytování. Celá oblast je rekreační, jsou prázdniny a ubytování se těžce shání, většinou je všude plno. My však potřebujeme dobít baterie, vyčistit semena, ale hlavně uskutečnit hygienickou očistu. Konečně nacházíme pěknou cabaňas za 160 AP (našich asi 1120 Kč pro všechny) i s venkovním bazénem na zahradě, majitelem je nějaký tamější ital. Podmínkou ubytování je, že musíme chatu brzy ráno opustit. To nám vůbec nevadí, protože máme před sebou další náročný plán.

Druhý den hned za Las Rabonas prozkoumáváme staré Jardovo naleziště, kde byl už v roce 1992, ale žádné vaterky nenacházíme, i když jich tam tenkrát bylo hodně. Zajíždíme dále na typovou lokalitu Nono a situace se znovu opakuje, žádné Gymnocalycium vatterii. Prozkoumali jsme šest lokalit tohoto druhu, ale nenašli jsme nic. Už druhý den se touláme po nalezištích Gymnocalycium vatterii, ale ještě jsme nenašli ani jednu. Dle vyjádření Jardy, jich tam před 14 léty bylo hodně, ale už tenkrát jich hodně bylo pohnilých. Údajně zde byl později i Papsch a udělal GPS, což napovídá, že je asi viděl. Možná se mladá populace přesunula na výhodnější místa. Gymnocalycium vatterii rostlo v hustém křovinatém porostu pod keři a v trávě, takže byly hodně ve stínu. Úhyn kytek může souviset i s příchodem civilizace a stavěním nových obydlí. Před 14 léty zde byl jen sem tam domeček, a dnes je zde souvislé osídlení kolem celé cesty až k řece. Jak se říká i záporný výsledek je výsledek, který něco naznačuje. Na poslední průzkum se vypravili jen Tom a Martin. Přebrodili se přes řeku a vystoupili na protější kopec. Chvíli se tam zdrželi, neboť po kaktusovém půstu znovu něco nalezli, dokonce objevili novou lokalitu Gymnocalycium vatterii (ochoterenai). Společně zde rostly i další zajímavé druhy jako Gymnocalycium calochlorum (proliferum), Acanthocalycium klimpelianum(peitscherianum), mučenky apod. Asi by to chtělo podrobnější průzkum celé oblasti, snad někdy příště.

Vyrážíme dále a následně odbočujeme na Niňa Paula v pohoří Cumbre de Achala, kde je známá lokalitaGymnocalycium monvillei steinerii. Vyjíždíme do kopce a objevují se před námi velké ploché žulové skály, na kterých tyto kytičky rostou. Tato lokalita Niňa Paula je typickou ukázkou velké variability druhuGymnocalycium monvillei (viz obrázky níže). Na poměrně malém území se najdou všechny přechodové formy s krátkými a dlouhými trny, které jsou tenké i výrazně hrubé a tuhé, světlejší i syté žluté, některé přecházejí až v hnědavou barvu a navíc jsou různě položené či vzájemně propletené. Při pohledu na variabilitu druhů této lokality si říkám, jak si ta příroda dělá srandu ze všech kaktusářů. Dokonce se dá polemizovat o oprávněností popisu Gymnocalycium steinerii. Kaktusář by zde klidně bez problému mohl popsat na prvý pohled pět-šest nových druhů či variet. Souhlasím s názorem Martina, že všichni kaktusáři, kteří se věnují popisování nových druhů kaktusů, by se sem měli povinně podívat. Kromě jiného zde rostou ještě např.Notocactus submammulosus, Opuntia anacantha, Opuntia salagria a Opuncia sp. malá, bohužel jsem ji neviděl kvést, abych ji přiřadil nějaké jméno. Z jiných rostlin jsou zajímavé např. Portulaca grahamia, ale zvláště Ipomea carnea s velkým kořenovým kaudexem a pěknými velkými fialovými květy. Při zkoumání velikosti kaudexů ipomeí, jsem na této lokalitě zanechal na památku šroubovák, který jsem ve spěchu někde položil a zapomněl na něj.

Variabilita druhu Gymnocalycium monvillei

Ipomea carnea na lokalitě Niňa Paula, Cordoba

9. část

Návštěva na koupališti

Z Niňa Paula vyrážíme na další lokalitu. Nad městem Panaholma zastavujeme východně asi 100 m od informační tabule, kde rostou velké trsy Gymnocalycium parvulum. V trávě mezi nízkými keři se nachází kytky jak se světlými, tak i s tmavými trny.

Trsy Gymnocalycium parvulum s plody nad městem Panaholma (17.1.2007)

Podle popisu by zde mělo růst Gymnocalycium gaponii, ale my jej nenalézáme. Jedeme dále a z hlavní cesty na Salsacate odbočujeme na Ambul. V této malé vesnici zastavujeme u obchodu na menší nákup. Je zajímavé, že tady přímo v obchodě mají telefonní budky, které fungují. Dokonce bych řekl, že nebyl vůbec žádný problém dovolat se domů, zatím co ve větších městech spojení někdy nešlo navázat. Telefonování v Argentině nečiní potíže, na většině benzinových pump nebo v blízkosti větších obchodů jsou všude telefonní budky. Dá se volat po vhození mince, ale je třeba hlídat tarify a včas hodit další minci, aby se spojení nepřerušilo. Daleko lepší a jednodušší je volat na benzínce, kdy nemusíte hlídat čas, pak jen zaplatíte u pultu prodavačce. Volání z Argentiny do České republiky není moc drahé, prakticky jedno volání po přepočtu peněz vycházelo kolem 60-70 Kč. To mě volání z mobilu na pevnou linku u nás stojí stejně, někdy i více. Po drobném nákupu odjíždíme za vesnici, kde se jdeme podívat na svahy s hustou keřovitou vegetací s občasnými kamenitými výstupy. Rostou zde docela jiné formy, poměrně velké Gymnocalycium monvillei, ale místy i menší Gymnocalycium intertextum.

Gymnocalycium intertextum za vesnicí Ambul (17.1.2007)

Z doprovodné vegetace se zde nachází všude přítomné tilandsie a Notocactus submammulosus, Lobivia aurea nebo Trichocereus candicans. Na protějším svahu dominují nádherné velké palmy. Dále zastavujeme jižně od Salsacate, asi 1 km před Taninga, kde konečně nalézáme Gymnocalycium gaponii. Společně zde roste i Gymnocalycium intertextum, dva druhy opuncie a také znovu Notocactus submammulosus. Blíží se večer a tak zajíždíme k řece na balnearium. Při sjezdu na koupaliště je malý obchůdek, kde ještě nakupujeme dobře vychlazené pivko, které by mělo zvlažit naše vyprahlá ústa. Krásné místo u vody jak stvořené ke koupání a také toho po více než třiceti stupňových vedrech všichni náležitě využíváme. Kromě osobní hygieny si každý propere drobné prádlo, které je po prašných cestách zašpiněné a propocené. Rozbalujeme vařič a tradičně si vaříme gulášovou. V době volné chvíle, než bude uvařeno, si odskočíme za plot, podívat se na Gymnocalycium moserianum, které zde roste všude roste. Pohodu a klídek u řeky umocňuje popíjení pivečka, ale zvláště poletující kolibřík z květu na květ. Tomáš se pokouší kolibříka vyfotit, ale ten je evidentně rychlejší než cvaknutí fotoaparátu. V tom poklídek narušuje místní gaučo, který se s námi dává do diskuse. Hovoří o místních poměrech, vyptává se odkud pocházíme a další běžné fráze. Na památku si děláme společné foto. Když chce pivo, které už je téměř dopito, tak mu dáváme raději na památku propisovací tužku. To byla asi velká chyba, neboť po půl hodině přichází znovu a chce ještě jednu. Bohužel další tužku na rozdávání už nemáme a tak mu říkáme ať napíše svoji adresu, že mu ji pošleme. Schováváme si kontaktní adresu, třeba se bude někdy hodit. Chcete-li pomoci i vy našemu kamarádovi, pošlete tužku na přiloženou adresu.

Vlevo: lístek s adresou; vpravo: společné foto s našim místním kamarádem

Když znovu přišel notně kolísavým krokem se špatnou artikulací, raději balíme a jedeme dále za město. Místo na spaní se už těžko hledá, neboť se už setmělo. Zastavujeme na prašné odbočce, kde se zdá být dobré místo na stanování a kde už nic nejezdí. Nezbytná večerní debata zakončuje celodenní úspěšné putování. Klidnou noc rušil někde v dáli jen štěkot psa.

Tephrocactus geometricus (A.Cast.) Backeb. u Fiambala

10. část

Zastavujeme nad přehradou, pokochat se nádhernou vyhlídkou na azurově modrou vodu (Aqua Blanca), jak napovídá už její název. Kolem jsou skalnatá vrchy z hrubé červené žuly a hustou keřovitou buší s výrazně žlutě kvetoucími akáciemi. I zde roste Gymnocalycium valnicekianum, stellatum, Opuntia cordobensis,sulphurea, Trichocereus candicans, Tillandsia capilaris, spoustu kvetoucích mučenek, ale také zajímavé druhy z čeledi Solanaceae nebo Passifloraceae.

Gymnocalycium valnicekianum nad přehradou Aqua Blanca (20.1.2007)

Na další zastávce Quebrada de la Luna nacházíme opět čtyři druhy gymen. (Gymnocalycium valnicekianum,capillaense, stellatum, monvillei), Lobivia aurea, Notocactus submammulosus, Harrisia pomanensis,Eryngium yuccifolium, Dyckia, Tillandsia a opět dva druhy stejných druhů opuncií.

Pokračujeme dále přes Sierra Chica a zastavujeme u Ongamira, abychom si nafotili nádhernou krajinu s obrovskými žulovými skalnatými bloky. Odbočujeme na Los Coqueitos, asi 12 km od Ongamira zkoumáme lokalitu několika gymen. Rostou zde Gymnocalycium monvillei, bruchii, erinaceum var. paucisquamosum. Společně zde rostou klasické druhy jako Notocactus submammulosus, Lobivia aurea nebo tři druhy opuncií, tilandsie a dyckie. Na kamenitých svazích roste travnatá a keřovitá buš, která je na kopečku řidší, zem je značně pohnojená od dobytka, který se zde musel ještě nedávno popásat.

Je zajímavé, že v takové celkem přehledné krajině se může člověk snadno zamotat a bez problému zabloudit. To se mi stalo právě zde, kdy jsem se přestal věnovat orientaci a věnoval se více hledáním kaktusů. Po prohlídce lokality jsem klukům sdělil, že se budu pomalu vracet k autu, ale po přechodu vrcholu jsem se zadíval na zajímavé kaktusy, ještě něco nafotil a přitom se mírně stočil doleva. Až dole v úžlabině jsem zjistil, že zde není cesta, auto a kluci nikde. Nezbývalo nic jiného, než se vrátit zpátky na vrchol a rozhlédnout se po okolí. Ještě jsem nebyl ani na hoře a už jsem zjistil kde se nacházím, že jsem se vlastně stočil úplně na opačnou stranu od auta. Navíc čistě náhodou projelo po cestě nějaké další auto, kterých zde zas tak moc nejezdí a podle zvuku jsem hned věděl, kde se nachází náš „Karel“. Kluci už čekali a moje mírné zpoždění tolerovali. Bylo to ponaučení, je třeba mít stále na paměti, že i v přehledné krajině si každý musí stále hlídat, kde se nachází a spolehlivě se vrátit zpět k autu.

Jedeme dál a zastavujeme u Museo Fader, kde roste Gymnocalycium genserii. Opět se zde vyskytuje i Gymnocalycium erinaceum var. paucisquamosum, Lobivia aurea, Trichocereus huascha a nějaké neznáméGymnocalycium sp. pravděpodobně neznámá forma leptanthum. Odpolední teploty jsou přes 30 stupňů, a tak jsme dali ještě přesušit věci, které jsou po prohlídce stanoviště už zcela suché. Vjíždíme do města Dean Funes, kde provádíme drobné nákupy, prohlídku náměstí a v přítulné kavárničce si dáváme pravou argentinskou kávičku. Blíží se večer a je třeba hledat nocleh.

Pokračujeme dále přes Sierra Chica...

Gymnocalycium genserii od Museo Fader (20.1.2007)

Ptáme se číšníka na koupaliště a k našemu údivu předává službu svému kolegovi, bere auto a jede s námi za město, kde se nachází koupaliště. Nic nechce a s úsměvem odjíždí zpět, třeba tam měl příbuzné, kterým jen dohazoval kšeft. Balnearium je poměrně rozlehlé, tak se utáboříme trochu stranou, ať nejsme v noci moc rušeni. Každý využívá po celodenním horku možnost osprchování atd.

Kostel svatého Antonia de Padua v městečku Capella del Monte a velké skály u Ongamira (20.1.2007)

Za celou dobu pobytu v Argentině jsme viděli hodně kolejí, ale ne všude vlak jezdil. Viděli jsme zcela podemleté koleje, které byly upadnuté, takže po nich asi už hodně dlouho nikdo nejel. Hodně kolejí bylo úplně zrezavělých a zarostlých trávou. Vlak jezdil především mezi velkými městy, poměrně slušná byla síť kolejnic kolem Buenos Aires. Při večerním posezení jsme právě i v Dean Funes slyšeli v dáli houkat a jet vlak, což nás trochu překvapilo. Neměli bychom se až tak moc divit, neboť Dean Funes je poměrně velké město. Zítra nás čeká slavnostní den, zvláště pro Jardu, čeká nás totiž průzkum naleziště Gymnocalycium prochazkianum, které před léty jako první objevil.

Gymnocalycium erinaceum var. paucisquamosum, Los Coqueitos, asi 12 km od Ongamira (20.1.2007)

Eryngium yuccifolium, Quebrada de la Luna a Gymnocalycium bruchii, Los Coqueitos (20.1.2007)

11. část

Jardův slavnostní den

Dnes nás čeká severní okruh nad městem Dean Funes. Nejdůležitější zastávkou je průzkum lokality Gymnocalycium prochazkianum. Historie objevení tohoto druhu je dobře známá, Jarda Procházka tento druh našel už při své první cestě po Argentině v roce 1992. Slavnostní den začíná hned po probuzení, Jarda se dává do pucu, hladce se oholí, aby ho zmíněné kaktusy po létech poznaly. Doporučujeme, aby si vzal oblek s kravatou nebo aby si na tričko připnul alespoň motýlka, nakonec to vyřešil čistými bílými kraťasy. Jarda je z našich uštěpačných poznámek mírně nervózní, ale spíše má strach, že lokalitu po tolika letech nepozná. V posledních letech totiž několik výprav toto naleziště nenašlo, i když měli GPSky. Vyjíždíme po krásné asfaltce směrem na Quilino. Hned ráno je už 22 °C polojasno, spíše pod mrakem a postupně stále častěji vykukuje sluníčko. Zastavujeme asi 4 km jižně od Quilina a jdeme na to. Zpočátku se prodíráme asi 50 m hustou křovitou buší, přelézáme druhý plot a keře se trochu rozestupují. Postupujeme kolem plotu směrem nahoru do kopečka po kamenité zemi, tvořenou z kamenů šedofialové žuly. Roste zde spoustu zajímavých druhů kaktusů jako dominantní Stetsonia coryne, Cereus uruguayanus, Opuntia ficus-indica, ale i další druhy jakoCleistocactus baumannii, Lobivia aurea, Harrisia pomanensis, Opuntia cordobensis, Opuntia sulphurea, z gymen především Gymnocalycium robustum a sem tam také Gymnocalycium schickendantzii, všude kolem rostou trnité akáty a na nich asi tři druhy tilandsií. Gymnocalycium prochazkianum stále nikde, člověk by se z toho mohl po…. A tak podle známého hesla „nebuď nervózní, jdi se vy….”, jdou někteří vykonat mezi keře svoji denní potřebu. Situace se rázem mění, o něco lehčí dorážíme až nahoru, přecházíme až za vrchol a najednou jsou tady, typické svým ojíněním – Gymnocalycium prochazkianum.

Dnes nás čeká severní okruh nad městem Dean Funes...

Gymnocalycium prochazkianum, 4 km od Quilina (21.1.2007)

Gymnocalycium robustum, 4 km od Quilina (21.1.2007)

Jarda ukazuje na Gymnocalycium prochazkianum

Na lokalitě rostly pěkné Stetsonia coryne...

Při zpáteční cestě jsme šli dolů stále kolem plotu až na cestu a nemuseli jsme se prodírat hustými pichlavými keři. Vyšli jsme na hlavní cestě jen o 200 m dále od auta. Na prohlídku lokality jsme si vyčlenili prakticky celé dopoledne. Mise byla úspěšná, a tak jsme šli vše oslavit do nedalekého městečka dobrým obědem.

Gymnocalycium bicolor u Los Algarrobos s velkými řepovitými kořeny (21.1.2007)

Po dobrém jídle zastavujeme u Villa Quilino, abychom prozkoumali lokalitu Gymnocalycium obductum. Teplota vystoupila ve 14. hodin na 33 °C, doprovodná vegetace je všude téměř stejná jako dopoledne. Je to dáno asi tím, že se pochybujeme jakoby v kruhu. Dále zastavujeme severně u Los Algarrobos, zmapovat variabilituGymnocalycium bicolor. Aby tento druh přežil extrémní podmínky, vytváří poměrně velké řepovité kořeny. Vracíme se zpět, ale zastavujeme ještě u Orcosuni. Je to velmi zajímavá lokalita, kde rostou opětGymnocalycium prochazkianum, Gymnocalycium bicolor, ale i jejich přechodové formy. Tato oblast by si zasloužila jistě důkladnější průzkum. Blíží se večer, zajíždíme se ubytovat na stejné místo jako včera – na koupaliště v Dean Funes, kde nechybí tradiční diskuse nad prožitým dnem. Za tmy se na nás přišla podívat velká ropucha, pravděpodobně Bufo marinus.

Během cesty jsme viděli žab hned několik. Už v úvodu cesty asi po týdnu pobytu, se po cestě potulovala malá černá žabka se žlutými skvrnami. Po konzultaci s odborníky zařazena mezi ropuchovité, avšak druh si netroufali určit. Už toto nápadné zbarvení nám instinkt říkal, abychom na žabku raději nesahali. Jelikož nejsme žádní odborníci přes žáby, raději jsme této rady uposlechli, některé žáby by zde mohli být asi jedovaté. Ke konci cesty, v teplých oblastech Chaca, jsme zase viděli malinkou žlutou žabku, která žije v růžicích bromélií. Já měl zelený stan a na noc jsme v tom horku zavírali jen síťovinu proti komárům, jinak byl stan otevřený. Srolované dveře vypadaly jako růžice bromélie a zde se usídlila malá žlutá žabka, zařazená mezi rosničkovité, rovněž bez určení druhu.

Nevídaný nález

Ráno 22.1. vyrážíme směr San Pedro Norte, po cestě zastavujeme před Inca Huasy, krajina je zcela vypálená, kromě ohořelých píchavých křovin zde neroste nic mimořádného, jen Gymnocalycium monvillei. To roste i na další zastávce u Aqua Rodeo, kde by na skalních výchozech mělo růst Gymnocalycium bruchiisubsp. pawlovskii. Zjišťujeme, že se od typického Gymnocalycium bruchii příliš neliší, údajně má mít větší květy, bohužel jsme je neviděli kvést, takže nemůžeme posoudit. Na druhé straně cesty se nachází ještěGymnocalycium erinaceum a další nějaká nová forma gymna, které jsme zatím nikde nezařadili. Po návratu k autu Martin zjišťuje, že někde ztratil mobil. Vrací se zpět na lokalitu a má opravdu velké štěstí, za chvíli se vrací i s mobilem. Pokračujeme dále v cestě na sever, zastavujeme ještě jednou, asi 1 km před San Pedro Norte, nacházíme přechodovou formu mezi Gymnocalycium parvulum - leptanthum. Znovu se objevují krásné palmy rodu Copernicia, pod jednou z nich si Martin na chvíli usedá do stínu (je totiž poměrně horko - asi 32 °C ve stínu) a rozjímá kolik zajímavých rostlin už jsme našli. Zanedlouho se zvedá a odcházíme k autu, projíždíme vesnici, zastavujeme asi 4 km severně od San Pedro Norte.

Právě tato zastávka se ukáže, jako jedna z nejzajímavějších, bohužel ne pro gymnofily, přesto se zde začínají objevovat krásné vytrněné Gymnocalycium bicolor nebo Gymnocalycium parvulum. Po zastavení jsme hned u cesty objevili ve větším množství Notocactus submammulosus a Wigginsia sellowii. Dnes jsou tyto rostliny řazeny do rodu Parodia, ale já si stále na tyto názvy nemohu nějak zvyknout. Wigginsie jsou v mládí často hodně variabilní, a proto jsou často uváděny hned pod několika neplatnými jmény. Když rostliny dorostou do určité velikosti, vypadají nakonec všechny stejně. Proto můžete Wigginsia sellowii hledat v nabídkových katalozích pod různými jmény jako: Wigg. corynodes, courantii, fricii, leucocarpus, macracanthus, macrogonus, pauciareolatus, rubricostatus, sessiliflorus, stegmannii, tephracanthus, vorwerkianus.

Nejzajímavější nález však objevil Tomáš, když na druhé straně cesty našel Frailea castanea 1935 (často uváděna pod synonymem F. asteroides 1937). I když jsme lokalitu prochodili celkem důkladně, druhou rostlinu jsme už nenašli. Ojedinělý nález je o to zajímavější, že se tady v severní Cordobě frailee nemají vůbec vyskytovat. Frailea castanea se totiž vyskytuje stovky kilometrů daleko v jižní Brazílii a může zasahovat do přilehlých států Uruguay nebo Paraguay. Když jsem naposledy mluvil s Jardou, informoval mě, že na této lokalitě, o kousek dále, už další parta našla těchto rostlin několik. Na tomto místě jsem našel starou podkovu, kterou jsem si nechal pro štěstí. Za chvíli našel druhou podkovu i Tomáš, prostě šťastný den.

Frailea castanea (asteroides)

Wigginsia sellowii

12. část

Projíždíme solnou poušť

Je 23.1. a čeká nás přejezd přes Salinas Grandes. Kousek od místa nocování zastavujeme ještě u  Telares, mezi keři pobíhá varan asi 80 cm dlouhý, kterého se snažíme vyfotit. Potom už vyrážíme po prašných cestách do pouště hledat Gymnocalycium ragonesii. Už z dáli je vidět bílý horizont, jakoby bylo celé území pod sněhem. Je však už po ránu 30 °C, takže to není sníh, ale sůl, jak napovídá sám název Salinas Grandes. Teploty během dne rychle stoupají až na 39 °C ve stínu. Dominantní rostlinou celého území, které projíždíme, je Stetsonie coryne. Teploty na slunku jsou tak vysoké, že se nedá na stetsonii udržet ruka. Spoustu rostlin je padlých na zemi, často trčí jen suché zdřevnatělé pletivo. Kolem cesty je vidět několik zdechlých krav a koňů. Nemilosrdná vedra v poušti jsou jak pro rostliny, tak i pro zvířata, mnoho z nich spalující horko nepřežije, a to jsou těmto podmínkám přizpůsobeny. Taková je tvář pouště. Několikrát zastavujeme na focení, při hledání gymen jsme neúspěšní. Projíždíme zasolenou zemí, je však po deštích, místy ještě stojí voda, a kde už je sucho, tak zem praská. Máme přesný typ, že u patníku na km 969 roste v těchto tvrdých podmínkách G. ragonesii, nenacházíme však ani jeden kus. Malá gymna budou asi schovaná pod nánosy jemného bahna nebo prachu a objevit se dají až vystrčí své dlouhé květy. I kdyby zde něco rostlo, měli bychom opravdu hodně štěstí, aby jsme to v prachové spraši nalezli. Během cesty se začíná objevovat na lokalitách Tephrocatus articulatus a jeho varieta inermis.

Vlevo: Už z daleka je vidět bílá sůl na Salinas Grandes; Vpravo: Opuntia quimilo s cihlově červenými květy

V oblasti pouště Salinas Grandes bylo mnoho uhynulých stetsonií, akácií, ale i dobytka (23.1.2007)

Gymnocalycium robustum

Caesalpinia gillesii s krásnými květy

Gymnocalycium riojense subsp. paucispinum, Telaritos 23.1.2007

Gymnocalycium riojense subsp. paucispinum - řez květem

V sedmdesátých letech jsem nakoupil na burze nádherné gymna pod označením sp. TEL, které rostou na hranici mezi Catamarcou a La Rioja, my je fotili na lokalitě u Telaritos. Roku 1991 byla rostlina popsaná jakoGymnocalycium riojense subsp. paucispinum Backebeg. ex H.Till & W.Till. Rostliny jsou krásné i na nalezištích a některé dokonce kvetly.

Odpoledne sjíždíme z plánované trasy do města Catamarca, je to zajížďka asi 70 km, ale musíme koupit plyn na vaření, který došel a nikde jinde jej nekoupíme než ve velkém městě. Také docházejí peníze a musíme vyměnit nějaké peso. Ani v takovém velkém městě jsme v bance neuspěli. Nakonec jsme však měli štěstí při čepování nafty, kde se mohlo platit dolary a jako zbytek vrátili pesa. Je to dobrý způsob jak jednoduše na některých pumpách vyměnit peníze. Fotíme starý kostel, náměstí, nakupujeme upomínkové předměty, CD s argentinskou hudbou apod. Po vyřízení všech potřebných záležitostí hledáme ve městě hotel na spaní. Nakonec objevujeme tříhvězdičkový hotel CORAL za velice dobrou cenu. V hotelu provádíme potřebnou hygienu a vyrážíme do centra na dobrou večeři. Stále je velké vedro s teplotami kolem třiceti stupňů. Vracíme se ve 23. hodin, abychom se vrhli na čištění semen, ukládání dat do PC apod. Bylo horko a nedalo se spát, zvládnul jsem to až po 2. hodině. Vstával jsem brzy ráno, bylo pod mrakem a teploty 28 °C, silný vítr. Během dopoledne jsme provedli velký nákup a vyrazili za kaktusy na další lokality.

Gymnocalycium riojense subsp. paucispinum, Telaritos 23.1.2007

13. část

Poutní místo Seňor de la Peňa

Tento den 24.1. vyrážíme do další provincie, směr La Rioja, do pohoří Sierra Mazán a Sierra Velasco. Jedeme po asfaltové cestě a celou dobu máme po pravé straně pohoří Sierra Ambato, kde by měly růst např.Gymnocalycium carminanthum či ambatoense. Od rána je velké dusno, fouká poměrně silný vítr, postupně se trhají mraky, vylézá sluníčko a začíná být ještě větší vedro. Teploty se šplhají na 35 °C ve stínu. Zastavujeme jižně od Carrizal, na první dnešní lokalitě, kde roste spoustu až 20 cm velkých Gymnocalycium riojense. Společně se zde vyskytuje Gymnocalycium schickendantzii, Lobivia aurea var. falax, Parodia aff.microsperma, Stetsonia coryne, Echinopsis leucantha, Tephrocactus articulatus var. inermis a vše doplňují všudypřítomné opuncie, dyckie, ale také nádherná Jatropha macrocarpa. Rostlinky rostou na žulových skalách, drobících se na štěrk a vše je porostlé trnitou buší.

Parodia aff. microsperma, jižně od Carrizal (24.1.2007)

Jedeme dál, v krátkém úseku se rázem mění ráz celé krajiny, okolní skály se zbarvily do červena, Stetsonia coryne nahradily krásné scenérie sloupovitých Trichocereus terscheckii, které rostou jak na stráních, tak na rovině. Přesouváme se za Carrizzal směr Anillaco na lokalitu Gymnocalycium hossei. Doprovodná vegetace je podobná, nachází se zde Lobivia aurea var. falax, Parodia aff. microsperma, Tephrocactus articulatus var.inermis, ale také alexanderii, Gymnocalycium saglione, Trichocereus huascha, terscheckii, Echinopsis leucantha, Opuntia sulphurea.

Gymnocalycium nidulans

Trichocereus terscheckii, lokalita Seňor de la Peňa

Řezy květů, vlevo: Trichocereus terscheckii asi 23 cm dlouhý, vpravo: Gymnocalycium nidulans

Odbočujeme na krásné poutní místo, které je vidět už z daleka. Na úpatí Sierra Mazán je obrovský kámen, z jistého pohledu znázorňující obrysy indiánské hlavy, z názvem Seňor de la Peňa. Jsou zde zastřešené lavice s modlitebnou pro konání pobožností, záchodky apod. V době kdy jsme zde byli, bylo místo opuštěné a všude se povalovalo plno odpadků. Nás však zajímaly kaktusy, zde se totiž nachází lokalita Gymnocalycium nidulans. Rostliny jsou velmi variabilní, objevujeme trny rovné, zkroucené nahoru nebo trčící na všechny strany, tenké i silné, a to vše jen na malé ploše. Pohled na okolní krajinu umocňují kvetoucí Trichocereus terscheckii. Blíží se večer, zajíždíme do městečka Anillaco, nakoupíme drobné potraviny, pití a hledáme místo k nocování. Tradičně je to koupaliště (balnearium), které slouží většinou i jako tábořiště, nachází se hned kousek za posledními domky. Přichází správce a za mírný poplatek můžeme využít hygienické a sociální zařízení. Hned za potokem Tomáš ještě za šera objevuje Gymnocalycium kiesliengii fa. castaneum, zatím co mě čeká vaření polévky. Prohlídku lokality nechávám na ráno, kdy bude více světla na focení. Ještě o půlnoci bylo stále 30 °C a vypadalo to na noční déšť. Pro jistotu jsme obhlédli v zařízení místo pro spaní, bohudík jsme to nepotřebovali, ráno už bylo nádherné počasí. Ještě večer jsme ukončili úspěšný den ochutnávkou argentinského vína a oliv (moravská slivovice už bohužel došla). Celou noc nás hlídal černý, přítulný perro (pes) a ráno nás doprovázel na prohlídce lokality. Při odjezdu se stále tlačil do auta, asi jsme mu byli sympatičtí, i nám se líbil, ale co se psem na cestách a pak při odletu domů. Kromě už zmíněných rostlin, zde rostly také bíle a fialově kvetoucí Nicotiniana tabacum. Teplota ráno klesla na příjemných 23 °C.

Po sbalení věcí vyjíždíme 25.1. k horám, asi 5 km nad Anillaco. Cesta není dobrá a dál už to prostě neprojedeme. Kolem cesty je z hor svedený kanál, kterým teče pitná voda do městečka. Dál vyrážíme pěšky na kopce s hustou trnitou vegetací, která často nejde ani projít, jen s obtížemi hledáme schůdnou cestu. Z kaktusů zde nacházíme nádherné velké Gymnocalycium saglione, Trichocereus huascha, candicans, spoustu kvetoucích Trichocereus tescheckii nebo fantasticky vytrněné Opuntia sulphurea. Velmi se mi líbí nádherná okolní hornatá krajina. Vracíme se zpět a vyrážíme na další průzkum lokalit. Projíždíme pouští, rozkvetlou žlutě kvetoucími keři, všude roste Tephrocactus alexanderi, articulatus a Echinopsis leucantha.

Trasa na mapě

Dnešní den je spíše průzkumní, často zastavujeme na místech, kde z gymen nic nenacházíme, za to se zde objevuje velké množství tefrokaktusů, což je moje parketa. Znovu musím konstatovat, že variabilita kaktusů na nalezištích je značná, a to platí i pro tefrokaktusy. Na jednom místě můžeme najít vedle sebe rostliny s trny dlouhými, krátkými nebo dokonce bez trnů, silnými, tenkými, světlými, tmavými, rovnými, prohnutými či zcela pokroucenými, ani barva květů nebývá stejná. V těchto místech rostly především Tephrocactus alexanderi a articulatus v mnoha formách. Podobná variabilní situace je i u Opuntia sulphurea. TakéEchinopsis leucantha je zde zvlášť vytrněný a kytky dorůstají až 80 cm výšky. Vyrážíme dále přes Quebrada de Mazan, na jedné zastávce objevuji Tomáš z Martinem Pyrrhocactus bulbocalyx, z gymen však nic. Celá oblast je totální poušť bez života, velké horko, suché keře, zdechlý pes apod. Ale i zde je život, nacházíme napůl rozbourané chatrče, kde žijí lidé, na střeše vždy vidíme televizní antény nebo satelity. Civilizace prostě dojde i do těch nezapadlejších a nehostinných míst. Zajíždíme na Thermas Santa Terezina, což by měli být lázně s termálními prameny, ale nacházíme jen pár rozbořených budov. Dokonce zde musela být i funkční železnice, ale dnes jsme viděli jen koleje přes most, který byl podemletý po deštích a koleje upadnuté z mostu dolů. V těchto místech by mělo růst Gymnocalycium ferrarii, bohužel jsme je zde nenašli. Štěstí jsme měli při zpáteční cestě, kde rostlo za vesnicí na suťových svazích na úpatí hor spolu s Pyrrhocactus bulbocalyx. Přejíždíme přes Aimogastu k Alpasinche, kde dokumentujeme Gymnocalycium glaucum, které roste na štěrkovitých vršcích pod keři. Poutače lákají na balnearium v Audolucas a poněvadž se blíží večer, tak tam zajíždíme. Koupaliště je poměrně rušné, ale majitel zařízení nás ujišťuje, že je zde zcela bezpečno. Měl pravdu. Jarda zapomněl peněženku na betonovém stole a ráno ji našel na stejném místě. Večer bylo stále 33 °C, dusno, takže rádi využíváme sprch, abychom spláchli celodenní pot. Když se ptám jakou si dáme polévku, Tomáš ihned odpovídá gulášovku, asi jinou nezná. Krásný večer zakončíme velkou diskusí, kdy Jarda s Tomášem nastolili poprvé a naposled politické téma. Nedaleko nás tábořili nějací indoši a nádherně hráli na kytary a píšťaly, navíc pěkně zpívali. Dodali jsme si odvahy a přisedli jsme si k  nim, poslouchali tu nádheru a sem tam něco prohodili, spíš ukazovali rukama. S hraním skončili v 1 hodinu ráno, kdy je pravděpodobně už zákaz hraní v kempech.

Tephrocatus alexanderi, severozápadně od Udpinango (25.1.2007)

Tephrocatus alexanderi, řez květem

Fantastické kytky na indiánských ruinách Hualco

Ráno 26.1. při výjezdu z města navštěvujeme informační centrum, kde vždy získáme nějaké propagační materiály, nabízející zajímavé krásy blízkého okolí. Dle informací se zajíždíme podívat na indiánské ruiny Quebrada del Hualco. Cestu až na místo vyznačují ceresy, které jsou vysázené kolem cesty jako patníky. Při vstupu na památná místa po nás nikdo nic nechce, takže procházíme stezkou do kopců. Krásná krajina, červená rozpadající se skalnatá, žulovitá zem, ale co nás nejvíc upoutalo, byla gymna. Už po několika metrech nacházíme velké, fantasticky vytrněné Gymnocalycium polycephalum, s trny dlouhými až 15 cm. Společně se zde vyskytuje velké Gymnocalycium saglione, Echinopsis leucantha, Lobivia aurea var. falax,Tephrocactus articulatus, Trichocereus terscheckii a  huascha. Stoupáme stále do kopce všude spoustu nádherných kytek. Martin je někde daleko před námi, obrázků nafocených dost, ještě pár pózujících snímků s kaktusy, vrchol v nedohlednu, tak se pomalu vracíme zpět k autu. Za chvíli přichází i Martin, vracíme se zpět na křižovatku a odbočujeme na Pituil, kde zastavujeme asi 2 km jižně. Je tu poměrně rovina, kamenitá náplavová zem s krásnými kameny, porostlá keřovitou buší. Nacházíme Gymnocalycium rhodantherum,schickendantzii, Echinopsis leucantha, Cereus aethiops, Tephrocactus articulatus a kvetoucí opuncie. Tomáš s Martinem se asi zbláznili, místo focení kaktusů, sbírali nádherné barevné kameny, ale jaké – kvádry jako prase, všude nachází vedle sebe sytě červené, brčálově zelené a další barvy.

Vlevo: Gymnocalycium polycephalum, Quebrada del Hualco, vpravo: příjezdová cesta do Národního parku Hualco je ohraničena patníky z malých ceresů - Trichocereus terscheckii (foto 26.1.2007)

Auto bylo o pár kilo těžší do té doby, než se dostatečně nakochali pestrou paletou barev kamenů, kterých se později zbavili. Postupně prozkoumáváme další lokality Gymnocalycium rhodantherum, na každé lokalitě trochu odlišná forma. Všude kolem jsou po vydatných deštích vymletá suchá řečiště se spoustou naplavených kamenů a písku, často jsou vymleté i cesty. Přejíždíme do provincie Catamarca, směr Tinogasta. Jelikož se blíží bouřka, tak zajíždíme do Tinogasty. Jarda se konečně dočkal svého oblíbeného asáda, což jsou pečená hovězí žebra, prorostlá lojem. Na noc je to dost kalorická bomba, ale tady prostě začínají vařit až pozdě večer. Po večeři zjišťujeme, že bouření se přehnalo, aniž spadla jedna kapka. Vyjíždíme za město do buše a již za tmy stavíme stany. V noci bylo pod mrakem, velké horko a dusno, ještě ráno jsme naměřili 27 °C.

14. část

Vzhůru za skvosty nad Fiambala

Při probuzení 27.1. vidíme kolem dokola krásné hory, jak by napovídaly kam bude naše následující cesta směřovat. Už od rána svítí sluníčko, asi bude zase velký pařák. Nedá se nic dělat, vyrážíme za dalším dobrodružstvím. Ve Famatima odbočujeme na mezinárodní silnici ruta 60, která vede na chilskou hranici. Ve Fiambala proběhla bez problému krátká silniční kontrola. Cesta začíná stoupat, nadmořská výška se zvyšuje, ještě že je to krásná asfaltová cesta. Okolí vypadá jak měsíční krajina, přesto zde rostou ty nejzajímavější kytičky. Možná, že pro mé spolucestovatele gymnofily tak zajímavé nejsou, ale tefráky to je moje. Zastavujeme na několika lokalitách zkoumáme Tephrocactus alexanderii, articulatus, ale dnešním zájmem jeLobivia famatimensis var. bonnieae, Puna bonnieae, Tephrocactus geometricus, Airampoa tilcarense, a další malé opuncie vyskytující se zde.

Teprocactus geometricus s výraznými trny a téměř bez trnů na stejném svahu u Fiambala (27.1.2007)

Lobivia famatimensis var. bonnieae u Fiambala

Divoce vytrněná, zajímavá forma Echinopsis leucantha u Fiambala (27.1.2007)

Řez květem - Echinopsis leucantha

Společně na kamenitých svazích roste až 80 cm velký, divoce vytrněný Echinopsis leucantha. Je to zajímavá forma, která by si jistě zasloužila větší pozornosti. Kamenité svahy mi dost připomínaly ostravské haldy, které byly navezeny za šachtou, kde jsem kdysi pracoval. Kameny stále pod nohama ujížděly a celkem špatně se do kopce postupovalo. Navíc nadmořské výška byla téměř 3000 m a jakýkoliv rychlejší pohyb způsoboval špatné dýchání. V těchto místech se vyskytovalo větší množství pěkných ještěrek. Při přiblížení byly dost rychlé a špatně se fotily, přesto jsem jich několik stihnul vzít do záběru. Velkou variabilitu vykazovalTephrocactus geometricus, kde se na jednom stanovišti vyskytoval ve všech formách. Rostly zde kytky bez trnů, s jemnými trny, hustě otrněné s tmavou i světlou barvou, kulaté články měly v průměru 3-4 cm, ale vyskytovaly se zde některé až 7 cm velké. Variabilita rostlin byla i u jiných druhů, např. Airampoa tilcarense, zde kvetly jak žlutě, tak červeně, s trny světle žlutými, některými zbarvené až dohněda. Na této lokalitě byla zajímavá forma, zvláštně vytrněného Tephrocactus (Maihueniopsis) mandragora, který má kvést údajně červeně, my jsme viděli bohužel jen velké načervenalé pupeny a pěkný Pterocactus s růžovým květem. Tyto druhy by chtělo určitě ještě jednou trochu více prostudovat, stejně jako Puna bonnieae, kterou jsme dlouho hledali než jsme ji našli.

Z doprovodné vegetace zde rostlo i spousta zajímavých sukulentních rostlin a cibulovin. V Argentině se vyskytuje několik sukulentních rodů z čeledi Portulacaceae. Na těchto svazích rostly zástupci roduCalandrinia Kunth. V záplavě jmen je dnes uznáváno asi devět argentinských druhů, zde se vyskytovala malá rostlinka s fialovými květy Calandrinia acaulis. Podobná situace je se zástupci čeledi Crassulaceae, která zahrnuje několik rodů, jedním z nich je Sedum L. V Argentině se vyskytují asi tři druhy, v Catamarce roste jen jediný druh Sedum cymatopetalum.

I když bylo slunečné, jasné počasí, tak foukal příjemný chladivý vítr, teplota se pohybovaly kolem 22°C. Krajina vytváří fantastické horské scenérie různobarevných hornin. Každou chvíli stojíme a fotografujeme tuto nádheru. Pomalu se vracíme zpět do Fiambala, na skalách fotíme ještě velké Soehrensia formosa a na stráních Maihueniopsis glomeratus. Po cestě z hor se na rozlehlých pláních zvedal písečný prach a bylo vidět malá tornáda na vyprahlé poušti, už poměrně blízko u Fiambala. Ve městě se snažíme nakoupit jídlo, ale je siesta a nějak se nám to nedaří.

Malé hlavičky Puna bonnieae na kopcích u Fiambala (27.1.2007)

Čeká nás velký přesun na Belén, zastavujeme ještě na jedné lokalitě a opět vyrážíme vpřed. Asi v polovině cesty se vytvořil opar a následně přes mlhu nebylo hory vůbec vidět. Jedeme ve výšce asi 1000 – 1200 m, v Londres muselo pršet, neboť jsou všude mokré cesty. Po příjezdu do Belénu už prší, tak hledáme ubytování někde v hotelu. Všude mají plno, neboť zde mají nějaké slavnosti, nakonec objevujeme v boční uličce malý hotel s názvem Doňa Pilar, a tak jsme rádi, že na nás nebude pršet. Hotel nic moc, ale jak se později ukázalo, bylo to horší než se původně zdálo. Do jedné místnosti nebyly klíče, všude zatuchlý vzduch nevětraných místností, dusno, přízemní okna do rušné ulice, kde se bavili až do rána, elektřina propojena dráty, na které jsme raději ani nesahali, na záchodě vévodil nádherný šváb asi 12 cm velký, ve společenské místnosti byla televize přikrytá igelitem aby na ni nepršelo apod. Večer jsme šli nakoupit do nedalekého obchůdku, u vchodu hotelu sedělo několik žen všech generací, jakoby nás hlídali. Na spaní jsme si vzali preventivně své spacáky. Celou noc pršelo, ale nad ránem se to vybralo a bylo nádherné slunečné počasí. Ráno jsme zjistili, že to byl asi hodinový hotel, takže na nás za noclehy dost vydělali, když jsme tam spali celou noc, ale jejich služeb jsme raději nevyužili.

Vyrážíme velmi brzy na další cestu směr Andalgalá, fotíme ještě kostelík na náměstí a velkou bílou sochu Krista nad městem. Po chvíli jízdy zastavujeme hned za městem, podívat se na Gymnocalycium catamarcense var. belense. Společně zde rostou z kaktusů Parodia catamarcensis a Trichocereus terscheckii, na skalách spousta dyckií nebo zajímavé tilandsie. Teploty před polednem dosahují třicítky a je poměrně dusno, nadmořská výška kolem tisíce metrů.

Pak už vyrážíme přes hory na „spegoše“. Původně jsme měli jet objížďkou jinudy, neboť kluci už přejezd přes hory Questa Mina Capillitas viděli, prý je nádherný. Nakonec se rozhodli, že mi udělají radost a pojedeme do hor. Nevím čím jsem si to zasloužil, ale myslím, že i oni se chtěli opět pokochat fantastickými pohledy na hory. Stoupáme stále výše a výše, teplota úměrně klesá s nadmořskou výškou. Co chvíli zastavujeme, fotíme horské scenérie a pohledy do údolí, prostě nádhera. Zastavujeme těsně před vrcholem, na rozhraní oblačnosti, je to zajímavá situace. Pod námi pěkné pohledy do údolí, nad námi rovné mraky, visící nad krajinou jako poklička, prostě skvělé. Vjíždíme do mraků, citelně se ochlazuje a musíme se přiobléct. Přes mlhu není téměř vidět, přesto pokračujeme úzkou horskou cestou až do výšky 3118 metrů, teplota klesla až na 11,5°C. Nad tři tisíci metry se začala opět objevovat na skalách Soehrensia formosa. Přejíždíme sedlo a začínáme klesat dolů. Kolem cest se občas pasou krávy, které před námi skáčou do propastí, alespoň to tak vypadá, nakonec jsme zjistili, že je tam vždy nějaká stezka, kde se schovají.

Zastavujeme až nad hornickou osadou Minas Capillitas, kde rostou zajímavé rostliny Echinopsis thionantha, dříve vedený jako Acanthocalycium thionanthum var. aurantiacum, Denmosa rhodacantha, Soehrensia formosa, Airampoa sp. a objevují se první Gymnocalycium spegazzinii. Ráz krajiny se zcela změnil, jestliže předtím dominoval v krajině Trichocereus terscheckii, tak na druhé straně hor už roste Trichocereus pasacana a fantasticky vytrněný, velmi variabilní Opuntia sulphurea. Popojíždíme asi 4 km dále, kde je „spegošů“ už podstatně více, důkladně lokalitu prozkoumáváme a stále se nemůžeme nabažit těchto vytrněných skvostů. Ale čas je neúprosný a vydáváme se dále na cestu, zjišťujeme, že to nebude tak jednoduché.

Cesta začíná být po deštích celkem neprůjezdná. Vymleté propadliny jsme se pokoušeli zpočátku vypodložit kameny, ale když seskoky byly víc jak metrové, tak už to prostě nešlo. Vrátit se zpět přes hory bychom už do tmy asi nestihli, to by byla sebevražda. Najednou jsme viděli vdáli projíždět nějaké auto, které odbočilo přes poušť. Při návratu jsme zde viděli ceduli, které jsme si předtím nevšimli – objížďka.

Dva pohledy na krásu hor, vpravo: jasně zřetelná „poklička“ z mraků na vrcholcích hor

Vlevo: Echinopsis thionantha (Acanthocalycium thionantum var. aurantiacum), Minas Capillitas

Vpravo: Denmosa rhodocantha, lokalita Minas Capillitas (28.1.2007)

Vydáváme se touto cestou, vždyť musí někam vést, když zde projelo jedno auto, musíme projet také. Slunce začíná pomalu zapadat za obzor, ale z druhé strany začíná vítr zvedat písečný prach. Zpočátku cesta vypadá dobře, ale pak se mění ve vyschlé vodní brody. Stopy od aut naznačují, že se zde opravdu jezdí. Ve strachu před písečnou bouří ujíždíme říčním korytem, které nahradilo zmíněnou cestu. Kdyby začalo pršet, asi by nás to pěkně vytopilo. Za jízdy fotím vířící se písek, sluneční paprsky zapadajícího slunce pohled na krajinu jen umocňují, dokonce se začíná v dáli blýskat. Už za tmy vidíme v dáli nějaká světla, takže tam musí být civilizace. Jedeme, jedeme, světla se stáčejí doleva a cesta stále nechce končit, dokonce jsme jednou zapadli do písku a museli do auta trochu potlačit. Najednou se před námi objevuje vyvýšenina, malý násep, když na ni vyjedeme, zjišťujeme, že jsme na pěkné nové asfaltové cestě. Po chvíli přijíždíme na křižovatku, kde je odbočka od Capillitas, odkud jsme měli původně přijet. Vítr se utišil a po dešti ani památka, nespadla ani kapka. Zajíždíme bokem od hlavní cesty, stavíme stany, krátká noční diskuse a jdeme na kutě, už toho máme dnes za celou cestu dost.

V noci bylo poměrně chladno, avšak ráno svítí slunce a rychle se otepluje, v 9 hodin je už 24°C, je nádherně, na vrcholcích okolních hor je vidět sníh. V písku a štěrku tady roste několik zajímavých cibulovin, Portulaca grandiflora, Ipomea carnea, Jatropha macrocarpa, malé iriskovité rostlinky s modrými květy Tigridia pavoniaa zajímavá forma Pterocactus tuberosus (někdy uváděný kuntzei) s velkými hlíznatými kořeny, roste jich zde poměrně hodně, avšak nad zem vystrkují jen malou část.

Když jsem skládal stan, tak jsem zjistil, že jsme na jedné malé rostlince spali. V noci jsme si vůbec nevšimli, že tam ten malý „pteráček" roste. Mohla by to být nepříjemná věc, kdyby nějaký zatoulaný trn propíchnul samonafukovací karimatku. Ještě že před stavěním stanu dáváme na zem silnější igelit, který by měl zabránit propíchnutí ostrým předmětem. Před stavěním stanu vždy důkladně prohlédneme zem, nejhorší jsou totiž trny z akátů, které jsou tvrdé, dlouhé a kontakt s nimi by určitě znamenal propíchnutí karimatky. Malé trny pterokaktusu by přes igelit karimatce asi neublížil. Samonafukovací karimatka je nejdůležitější věc na spaní a vyplatí se před cestou do ní investovat. Po sbalení nezabírá moc místa, je lehká a po rozbalení se na ni příjemně spí, nechladí od země a netlačí.

Cesta podle mapy

Zkoumání variability Gymnocalycium spegazzinii

Hlavním úkolem dnešního (29.1.) a následujících dní je zmapovat nádherný, dost variabilní druhGymnocalycium spegazzinii. Vracíme se na asfaltku a vyrážíme směr Cafayate, první zastávku děláme Punto de Balasto. V kamenité zemi s řídkou buší roste až 25 cm velké Gymnocalycium spegazzinii, Echinopsis leucantha, Trichocereus pasacana a Opuntia sulphurea. Podobná vegetace roste i na další lokalitě u El Desmonte, přibývají však další dva druhy Tephrocactus weberi a Cereus aethiops, Gymnocalycium spegazzinii jsou zde poněkud menší. Nadmořská výška se pohybuje stále nad 2000 metrů.

Vlevo: malá Tillandsia bryoides, vpravo: na skalách rostoucí Soehrensia formosa

Vlevo: Pterocactus tuberosus (kuntzei) s řepovitým kořenem, vpravo: irisovitá rostlina Tigridia pavonia

Na oběd jsme se stavili v Santa Maria, dal jsem si velmi dobrý biftek s hranolkama a rajčatový salát. Přežral jsem se! Mezitím se udělalo odpoledne velmi horko, ve 14 hodin je 33°C, na slunci podstatně více. Při výjezdu z města na vedlejší cestu jsme zapadli do bahna a nemohli jsme vyjet. Podkládali jsme kole kameny, větvemi a  vším co jsme nalezli, avšak stále více jsme zajížděli do bahna. Nedá se nic dělat, nakonec šli Tomáš s Martinem hledat pomoc na vyproštění. Na rovince k další vesnici se zvedá silný vítr, který víří písek, podobně jako včera. Dokonce se tvoří malá tornáda, vítr stále sílí a obloha se zatahuje mraky. Po chvíli přišli s klukama čtyři chlapíci, někteří dokonce mírně podnapilí. Nadhodili předek auta na pevnou zem, potlačili do auta a byli jsme venku. Jak jednoduché, podobně jsme na šachtě nahazovali vykolejené důlní vozíky, bohužel jsem si neuvědomil, že by to mohlo fungovat u zapadlého auta v bahně. Vyprošťování trvalo celkem tři hodiny, dnešní plány se celkem zhatily. Děkujeme a dáváme našim pomocníkům pár peso na pivo.

Variabilita Opuntia sulphurea je poměrně velká, na obr. jsou vidět rozdíly v barvě, délce trnů i řezu květů. Rostliny z provincie Catamarca, vlevo: za El Desmonte, vpravo: severně od Puerte Quemado

Další stanovištní forma severně od Puerte Quemado s bělavým květem a světlými trny.

15. část

Vykopávky Ruinas de Quilmes

V pozdním odpoledni se přijíždíme podívat na jedny z mála indiánských vykopávek, které se zde vyskytují. Lokalita má i příhodné jméno – Ruinas de Quilmes. Stará indiánská vesnice se nachází na úpatí hor, posazená do svahů, které ji chránily před případnými nájezdníky. Obnažené obrysy kamenných základů starých domů trochu připomínají známější indiánskou památku z Peru - Machu Pichu. V době své největší slávy žilo v Quilmes asi 1300 indiánů a vedla zde významná obchodní cesta.

Vstupenka na archeologické vykopávky starých indiánů Ruinas de Quilmes

Kupujeme vstupenky a procházíme muzeum, kde se nachází spoustu archeologických vykopávek a kde se dají i zakoupit různé upomínkové předměty. Vystupujeme po kamenitých terasovitých základech vzhůru, abychom nafotili celou památku shora, odkud vše lépe vynikne. Všude kolem dokola indiánské lokality rostou pasakánové lesy. Shora vypadají na obrázku pasakány jen jako malé čárečky, ve skutečnosti jsou to sloupovité kaktusy vysoké několik metrů. Po prohlídce scházíme zpět dolů, pomalu se začíná šeřit, a tak přemýšlíme o noclehu. Součástí celého komplexu je i hotel, jehož služeb však nevyužíváme, neboť před vchodem indiánské památky jsou malá tábořiště, kde máme svolení k nocování. Spát vedle staré indiánské vesnice, kde před sta lety pulzoval rušný život, dá nezapomenutelný zážitek. V dáli se dlouho do noci blýskalo a my jen čekali, kdy duch staré Indiánky na nás spustí příval slz. Naštěstí se vše obešlo bez kapky deště. Než jsme ráno odjeli, šli jsme prozkoumat okolní lokalitu, kde se vyskytuje kromě Trichocereus pasacana ve větším množství Gymnocalycium spegazzinii, Opuntia sulphurea nebo ojediněle i Gymnocalycium saglionis, Acanthocalycium thionathum nebo Echinopsis leucantha.

Balíme věci a těsně před odjezdem zjišťujeme, že máme prázdnou pneumatiku. Tak tuhle pomstu pro nás připravili duchové starých Indiánů. Je to náš první defekt. Nedá se nic dělat, vytahujeme rezervu a pouštíme se do výměny kola. Na úzké cestě, kde stojíme, najednou přijíždí terénním autem místní prodejci ovoce a dávají se s námi do řeči. Vůbec jim nevadí, že nemohou projet, žádné rozčilování, navíc každému z nás dávají na ochutnání několik broskví. Po opravě se rozloučíme a odjíždíme asi 15 km do nejbližší vesnice Colalao del Valle, kde je gomérie, aby nám píchlé kolo opravili. Práci za tátu provádí asi dvanáctiletý syn, který je velmi šikovný, je vidět, že to nedělá poprvé, tak jej náležitě oceníme několika peso. Naproti přes cestu je obchůdek, kde doplňujeme proviant.

Pohled na spodní část lokality Ruinas de Quilmes, dole v rovině rostou porosty pasakánového lesa

Je pěkný slunečný den, úterý 30.1., jen sem tam v dáli nějaký mráček. Vyjíždíme z provincie Tucumán do Salty, směr Cafayate. Po cestě stiháme prozkoumat několik lokalit, všude je prakticky stejná písčitá nebo spíše kamenitá zem, porostlá keřovitou buší. Roste zde Gymnocalycium spegazzinii, které je téměř všude stejné, poměrně velké, některé až 20 cm v průměru a několik jich dokonce kvete. Ještě větší je zdeGymnocalycium saglionis, např. u cedule La Vinita ležel jeden na boku a byl až jeden metr velký. S doprovodné vegetace společně rostly Echinopsis leucantha, Acanthocalycium thionanthum var. brevispinum,Cereus aethiops, Trichocereus pasacana, Opuntia sulphurea, další opuncie a dyckie.

Jak už název napovídá, je tu vinařská oblast, všude kolem jsou založené vinice. Říká se, že celou oblast zde provozují francouzi a je to vidět na každém kroku, včetně dobrého jídla v restauracích. Zastavujeme u obchůdku s vinařskými výrobky a jdeme koupit na zkoušku nějaké pití na večer a pár hroznů na jídlo. Hrozny jsou postříkány nějakým sirnatým přípravkem, který nejde pořádně umýt ani na pumpě, kde čepujeme pitnou vodu do lahví.

Vzhůru na El Obelisco

Na přejezdu mezi provinciemi proběhla běžná silniční kontrola, samozřejmě bez problému. Asi 12 km před Cafayate zastavujeme na známé lokalitě Tolombon, z jedné strany se na nás ženou mraky a začíná pršet, zatímco z druhé strany hor je jasno. Projíždíme městem a zajíždíme do krásného údolí Quebrada de las Conchas. Krajina se celkem mění a začíná svítit sluníčko. Jsou zde nádherné scenérie červených pískovcových skal s častými vymletými skalními dírami, dle toho se toto místo nazývá Las Ventanas (okna). Vyskytuje se zde pěkné Gymnocalycium spegazzinii var. punillense, podobně jako na další zastávce u El Obelisco. Společně se zde vyskytují např. Parodia rubristraminea, Acanthocalycium thionathum var.brevispinum, Tephrocactus weberii ve dvou barevných formách, Tephrocactus molinensis, Echinopsis leucantha, Opuntia sulphurea a další rostlinky jako cibuloviny rodu Rhodiophyla, všudypřítomné portulaky, zajímavé solanum, pěkné skalničky a kytky, které nedovedu zatím nikam zařadit.

Vlevo: „Seňor Obelisko“ ve stánku s keramikou, v pozadí monument, který dal tomuto místu jméno

Vpravo: Ráno u El Obelisco, kde jsme nocovali

Na El Obelisku měl postavený stánek s indiánskou keramikou „seňor Obelisko“, jak mu začal důvěrně říkat Martin a nedaleko mezi keři měl dokonce postavenou boudu, kde bydlel. Nakoupili jsme u něj nádhernou, poměrně levnou keramiku s indiánskými výjevy. Byl příjemný teplý večer, s teplotou kolem 27°C, tak jsme zajeli zpět do Cafayate nakoupit nějaké cetky. Po dobré večeři vyrážíme na prohlídku města, ve kterém by měl bydlet známý kaktusář z Rakouska. Courali jsme se od obchodu do obchodu a sháněli upomínky pro své nejbližší. Měli zde slušný výběr a vybrat ty nejhezčí, vyžadovalo opravdu velkou koncentraci. Pozdě v noci zajíždíme zpět na El Obelisco, abychom se uložili na známé lokalitě mezi kaktusy. Kdy se nám znovu podaří spát společně ze „spegoušama“ na místě, kde příště už může být národní park. Je dost pozdě, takže večerní diskuze je poměrně krátká. Ráno vstávám před východem slunce a udělal jsem dobře. Připravil jsem si foťák a následně udělal nejkrásnější záběry východu slunce s monumentem obeliska a okolních hor. Během krátké doby sluníčko rychle přibývá a osvětluje celé protější hory. Každý snímek je jedinečný. Rychle balíme věci a pokračujeme v pozorování variability „spegoušků” směr Salta.

Gymnocalycium spegazzinii, provincie Tucumán, Ruinas de Quilmes 30.1.2007

Gymnocalycium spegazzinii var. punillense, provincie Salta, El Obelisco, 30.1.2007

Parodia rubristraminea F. Ritter, výskyt a rozšíření u El Obelisco

Tephrocactus molinensis (Speg.) Backeberg, provincie Salta, od El Obelisco, 30.1.2007

16. část

Mapování „spegoušů”

Jestliže jsme si vyhranili čas na zkoumání v San Luis 14 dnů, tak na prozkoumání otrněného Gymnocalycium spegazzinii to bylo asi týden. Už několik dnů mapujeme tyto lokality a bude tomu tak i v následujících dnech. Se „zasloužilými” cestovateli je vždy problém. Každý chce, aby se zastavilo na jeho lokalitě, kde už někdy předtím byl, aby mohl prozkoumat, jak to po čase vypadá a co se změnilo. Často stojíme „u každého kamene”, jednou chce zastavit Martin, jindy zase Tomáš nebo Jarda. Přitom jsou to minimální vzdálenosti a „spegouši” rostou v kamenité zemi, porostlé řídkou buší všude. Tak jako všechny druhy kaktusů v přírodě, tak i Gymnocalycium spegazzinii se na lokalitách vyznačuje velkou variabilitou. Z El Obelisco vyrážíme přes La Punilla, San Carlos, San Felipe do Angastaco a na každé zastávce se jednotlivé populace trochu liší. Však také některé formy byly popsány dokonce jako variety, např. punillense nebo major. Jednoznačně se dá říct, že variabilita těchto fantastických rostlin se zkoumá lépe, než už zmíněné kaktusy ze San Luis. Vždy se mi líbily divoce vytrněné kaktusy a „spegouši” k nim každopádně patří. Všude se společně nacházejí opuncie, tefrokaktusy, v těchto místech především Tephrocactus molinensis nebo weberii v několika formách, teploty se pohybují kolem 33°C.

Mapa cesty

V San Felipe se mi konečně podařilo nafotit papoušky. Ti jsou velice mazaní a neradi se fotí. Kdykoliv jsem vytáhl fotoaparát a než jsem ho dal do provozní polohy, zamávali křídly a byli pryč. To už nemluvím o kolibřících, ti se vůbec nedají fotit. Digitální fotoaparát potřebuje zaostřit a fotí se zpožděným efektem, takže snímaný objekt je při cvaknutí už dávno mimo záběr. Celý den projíždíme nádhernou krajinou, přestože je ještě málo hodin, zajíždíme do Angastaco hledat nocleh. Bez problému nacházíme levnou hostérii, neboť potřebujeme provést celkovou hygienu těla a vyčistit nasbíraná semena. V místnosti je udělaný nábytek z pasakánového dřeva, noční stolky i postele vypadají velmi pěkně, zvláště když na nich jsou pestrobarevné přikrývky z vlny lam.

Gymnocalycium spegazzinii od Molinos (1.2.2007)

Ukázka variability: Tephrocactus weberii s tmavými hnědými trny a žlutými i červenými květy, rostoucí vedle sebe na jediné lokalitě u La Arcadia (1.2.2007)

Na lokalitě Seclantás roste žlutě i červeně kvetoucí Tephrocactus weberii s bílými trny, zajímavá forma Tephrocactus molinensis roste u Molinos

Člověk se ani nenaděje a je tu únor, vždy prvního si říkám, jak ten čas letí. Tady letí nějak rychleji, nedávno jsme přijeli a už máme téměř měsíc pobytu za sebou. Vyrážíme na další průzkum variability Gymnocalycium spegazzinii, co kopec, to jiná forma, jedna krásnější než druhá. Hodnocení variability přenechávám Jardovi, který se studiem tohoto druhu zabývá, nejkrásnější část cesty tak trochu přeskočím.

Parodia rauschii lokalita Seclantás (1.2.2007)

17. část

Za Molinos je velmi pěkná lokalita u Seclantás, kde se na jediném místě nachází hned několik nádherných rostlinek. Na kamenitých a skalnatých svazích rostou např. divoce vytrněné Parodia rauschii, kterých dokonce několik kvetlo žlutými květy. Názorně zde vidíme variabilitu Tephrocactus weberi, kde se vedle sebe vyskytují jak žlutě, tak i červeně kvetoucí formy. Vše doplňují další zajímavé kytičky jako Acanthocalycium thionanthum var. chionanthum, Parodia aff. microsperma, Lobivia haemathantha var. elongata,Gymnocalycium spegazzinii, nádherné stříbrné formy Dyckia sp. nebo bíle otrněná Airampoa sp.

Zastavujeme na náměstí v Cachi, kde nakupujeme proviant na další cestu a vyrážíme dále na La Poma. Večer se rychle blíží, takže sjíždíme z hlavní cesty a na otevřených pláních v nadmořské výšce 2543 metrů, mezi Playogasta a Palermo Oeste, rozděláváme v nízké buši své stany. Večer je poměrně větrné počasí, avšak druhý den ráno je nádherný slunečný den, mraky se drží jen na okolních horách, takže nejde vyfotit známá pětitisícovka. Jelikož jsme vyjeli kousek výše do hor, je i ranní teplota poměrně nižší, tentokrát jen 14°C, ale s vycházejícím sluncem teplota rychle stoupá na 21°C.

Národní park Los Cardónes

Vracíme se do městečka Cachi, kde v hotelu ACA (Automotoklub Argentina) nakupujeme další mapy. Většinu podrobných map jednotlivých provincií vydává totiž ACA. Tento Klub provozuje kromě sítě hotelů rovněž síť benzinových pump a servisů, které se dají využít pro případné opravy aut. Cachi je známé jako typová lokalita Gymnocalycium spegazzinii var. major, kterou popsal Backeberg. Zastavujeme 3 km jižně od Cachi, kde tyto rostliny rostou na písčito kamenitých svazích s nízkou buší.

Už před Národním parkem, východně od Santuaro, rostou všude sloupy pasakán, mezi mini se vyskytují „spegoše” a tři formy opuncií, nejkrásnější Opuntia sulphurea s divoce pokroucenými trny. Teploty v poledne, při jasné slunečné obloze stoupají na 30°C. Všude kolem je nádherná krajina, pózujeme a fotíme pasakánové lesy. Rostliny rostou v písčité kamenité zemi, místy zbarvené do červena, jindy šedě, s nízkou keřovitou buší. V dáli je vidět bílé hory, velmi pěkná krajina – super obrázky.

Přejíždíme park a stoupáme dále do hor, směr Cachipampa. Se stoupající nadmořskou výškou začíná foukat studený vítr, objevují se mlhy a dokonce mírně mrholí. Zastavujeme u odbočky na Amblayo ve výšce 3216 m, oblékáme si teplejší hadry a vyrážíme na kopec. Na této lokalitě je úplně jiná vegetace, roste zde hodně zajímavých skalniček a malých kaktusů. Nejzajímavější z kaktusů jsou kvetoucí Lobivia haemathantha var.kuenrichii, Austrocylindropuntia verschaffeldii, Tephrocactus glomeratus nebo pěkná forma Airampoa sp. Na této lokalitě však vynikaly nádherné skalničky, často s řepovitými až kaudexními kořeny jako Oxalis rosea,Ipomea sp., Quium s červeným květem, Hypochaeris (Leontodon) chilensis nebo Senecio crassiflorus. Jelikož jsem byl s partou ortodoxních gymnofilů, tak jsme většinou mapovali lokality gymen. Teď když na lokalitě bylo mnoho zajímavých kytiček, ale bez gymen, tak na mě za chvíli troubili, abych se už vrátil, pak se jen vymlouvali, že zavadili o klakson.

Trichocereus pasacana v Národním parku - Parque Nacional Los Cardones (2.2.2007)

Zjišťujeme, že nedaleko nás zastavilo auto a na vedlejší kopeček vyběhlo v mlze několik stejně postižených lidí. Bohužel jsme nikoho nepoznali, ani se však nedivím, neboť když jsme se stavili v blízké Cafeterii na kafíčko, tak mluvili pravděpodobně holandsky. Sjíždíme s kopce dolů směr Campo Quijano.

Jedním z cílů expedice bylo prozkoumat typovou lokalitu „spegoušů” La Viňa u Rosario de Lerma, ale všechna okolní zem byla zkulturněna a nic jsme nenašli. Místní obyvatelé zde všude pěstují tabák a kukuřici, zem je zoraná a oplocená. Jestli tu ještě někde roste Gymnocalycium spegazzinii, tak jen na vzdálených ostrůvcích, kam jsme se nemohli dostat.

Zajíždíme do Campo Quijano na staré, už nefunkční nádraží. Zde rozbíjíme stany a trávíme další noc. Ještě předtím však prozkoumáváme místečko, kde v okolí rostou např. Gymnocalycium marsonerii, Echinopsis ancistrophora nebo Echinopsis silvestrii.

Lobivia haemathantha var. kuenrichii má květ větší než je celá rostlina, vpravo: řez květem

Puna mandragora, Salta, Quebrada del Toro, Ingeniero Maury (3.2.2007)

Airampoa tilcarense, Salta, Quebrada del Toro, Ingeniero Maury (3.2.2007)

Krásná lokalita Quebrada del Toro

V noci dost pršelo, ráno 3.2.2007 bylo vše mokré, teplota jen 17°C. Čeká nás však dlouhá cesta, rychle necháváme věci oschnout, balíme a vyrážíme směr Quebrada del Toro. Zastavujeme na první zastávce El Tunal. Po přejezdu hor už zde nerostou pasakány, ale objevuje se podobný druh Trichocereus werdermannianus. Tato lokalita je napadena černou hnilobou, spousta „spegoušků” tak odchází do kaktusového nebe. Projíždíme dále nádherným údolím, fotíme skály, zastavujeme u Ingeniero Maury. Děláme delší pěší prohlídku fantastickým údolím, procházíme kolem červených skal, které jsou spíše hlinité a často se drobí nebo dokonce zřítí.

V nadmořské výšce 2524 m fouká silný chladivý vítr, který snižuje teplotu v poledne na 27°C. Nacházíme zajímavé rostliny: Gymnocalycium spegazzinii, Lobivia chrysantha, Pyrrhocactus umadeave, Puna mandragora, Maihueniopsis glomeratus, Parodia stuemeri, Airampoa tilcarense asi tři formy či druhy.

Pyrrhocactus umadave, Salta, Quebrada del Toro (3.2.2007)

Parodia stuemeri, Salta, Quebrada del Toro (3.2.2007)

Delší procházka po přírodě nám jen prospěla, viděli jsme opravdu hodně zajímavých věcí. Podobná populace je i na dalších zastávkách u Puberta Tastil a Alfacito. Na prudkých skalách u Alfacito stojí za zmínku říct, že zde rostou pěkné kvetoucí sukulentní růžice Echeveria peruviana a další kvetoucí Parodia faustiana, vše doplňují menší formy Trichocereus pasacana f. poco. Kvetou zde i dost variabilní Gymnocalycium spegazzinii. Bohužel se na této lokalitě hojně vyskytují bílé chomáčky vlnatky, (asi zde nemají chemické postřiky). Na oběd jsme si dali dobrou pizzu se salámem.

Stoupáme stále výše do hor, zastavujeme v nadmořské výšce 3240 m, mezi Santa Rosa de Tastil a Las Cuevas. Kromě známých kaktusů, se objevuje divoce vytrněná Lobivia ferox f. longispina, z dálky vypadající jako trsy trávy. Vyjíždíme dále až do výšky 3540 m, kde na Arroyo Incahuasi za cedulí La Encruciada, roste posledních šest dospělých spegoušků a jeden malý semenáček. Jarda se chtěl podívat do San Antonio de los Cobres, takže pokračujeme ve stoupání do hor. Zastavujeme v nejvyšším bodě na Abra Blanca v nadmořské výšce 4080 m a všichni se fotografujeme u informační tabule. Kdoví kdy budeme mít ještě možnost se tak vysoko dostat. Sjíždíme dolů na druhou stranu kopce, po pár kilometrech bohužel končí asfaltka a musíme na poměrně špatné cestě zpomalit. V Los Cobres fotíme kostel a další zajímavosti, potkáváme už známou cizí expedici a vydáváme se zpět do Campo Quijano vzdáleného asi 170 km. Na úzké cestě se nemohou vyhnout dva kamiony, takže postupujeme jen pomalu vpřed. Na místo, kde jsme spali už včera, přijíždíme už poměrně pozdě v noci, kolem 11 hodiny, stavíme stany a chceme jít unaveni spát.

I když včera zde s nocováním nebyl žádný problém, dnes na stejném místě, po chvíli přijíždí policie a sděluje nám, že jsme na soukromém pozemku a majitel si nepřeje, abychom zde stanovali. Nedá se nic dělat, balíme věci a nevíme kam vyrazíme. Po chvilce policie přijíždí znovu, to už máme téměř sbaleno a ochotně nám nabízí nocování na místním koupališti, dokonce nás tam i doprovodí. Je to poprvé, co jedeme s argentinskou policejní eskortou přes celé město jako trestanci, avšak policajti pro nás chtěli udělat jen to nejlepší. Děkujeme za laskavost, kterou nám poskytli a jdeme znovu postavit stany. O koupališti jsme bohužel nevěděli, jinak bychom tam asi zajeli hned. Za mírný poplatek jsme totiž mohli v klidu využívat všechny sociální a hygienické služby. Kdo by tušil, že někde uprostřed většího města je možnost spaní na balneariu.

Nezapomenutelná cesta Nacional 9

Po přejezdu hor, kde bylo celkem příjemně, je zde úplně jiné klima a spíše tropická vegetace. Noc byla poměrně teplá, ráno 4.2. je po probuzení 20°C a poměrně dusno. S přibývajícím časem a vylézajícím sluníčkem jde teplota rychle nahoru, v 11 hodin je už 33°C. Vyrážíme směr pohoří Cerro Medina, u San Vincente, v nadmořské výšce 1098 m, hledáme Gymnocalycium delaetii, která rostou v písčité zemi na svahu, nedaleko hlavní cesty v husté keřovité buši. Rostliny se vyskytují všude kolem, vždy ve stínu pod keři, jsou však placaté o průměru až 18 cm a vypadají trochu jinak než podobné Gymnocalycium schickendantzii.

Znovu stoupáme do hor po Ruta Nacional 9. Jelikož je čas obědu, tak zastavujeme ve výšce 1729 m a dáváme si malé občerstvení. Samozřejmě se musí i na této krátké zastávce udělat průzkum okolí, fotím kvetoucí láhvový strom Chorisia speciosa. Ve větvích nacházím několik druhů tilandsií, žlutě kvetoucí orchidej Oncidium bifolium a epifytní kaktus Pfeiffera ianthothele.

Vlevo: Abra Blanca, 4080 m.n.m., vpravo: Lobivia ferox f. longispina, Gymnocalycium spegazzinii

Vlevo: na skalách rostoucí Echeveria peruviana, vpravo: epifytní kaktus Pfeiffera ianthothele

Vlevo: Kvetoucí láhvový strom Chorisia speciosa, vpravo: nádherná orchidej Oncidium bifolium

Zastavujeme u Questa de Lajar a fotíme Echinopsis ancitrophora, zatím neurčenou parodii a spoustu jiných rostlin. Když jsme sjížděli z kopců dolů, rostly kolem cesty např. Begonia boliviensis, Ipomea carnea, Loasa tricolor, nádherné ibiškovité rostliny, kvetoucí liány a další zajímavé rostliny.

Postupujeme po Nacional 9 nádherným údolím kolem řeky, fotím lovící volavky a často nádherné přírodní scenérie. Mezinárodní cesta začíná být nějaká úzká a po chvíli se úplně ztrácí. Jedeme po louce, aby se cesta znovu objevila. Místní lidé se dost diví, co za blázni to tam jedou, to jsme však pochopili až později. Na vlhkých stěnách kolem cesty nacházíme dva druhy rebucií, které jsme neměli čas blíže prozkoumat. Několikrát přejíždíme říční brody, ale nakonec se dostáváme k brodu, který je pro naše auto zcela neprůjezdný. Do plánovaného cíle nám chybí podle mapy asi 15 km. Bohužel se musíme vrátit zpět asi 50 km. Do plánovaného místa to budeme muset objet přes Cafayate, což je objížďka asi 300 km. Tak jsme dopadli na značené mezinárodní cestě. Nedá se nic dělat, v tomto liduprázdném místě nemůžeme riskovat. Blíží se večer a musíme se vrátit co nejvíce zpět. Nocujeme u jednoho brodu, kde se můžeme vykoupat a už to není tak daleko k hlavní silnici na Cafayate.

Vlevo: Loasa tricolor u Questa de Lajar, vpravo: mezi epifytními broméliemi vyniká Rhipsalis baccifera

Vjíždíme do prádelny

Dnes 5.2. nás čeká přesun. Ráno bylo poměrně chladno, stany a spacáky navlhlé. Když jsme sbalili a v 9 hodin odjížděli, bylo už poměrně teplo, na teploměru 17°C. Cestou z hor se rychle otepluje a krajina se rázem mění, objevují se červené pískovcové skály. Zastavujeme asi 70 km od Cafayate na průzkum náhodné lokality, kde kvete spousta nádherných bílých květů mnoha echinopsisů. Sledujeme dále výskytGymnocalycium spegazzinii, delaetii, saglionis a dalších rostlinek. Když projíždíme kolem El Obelisco, neopomeneme pozdravit známého seňora „Obeliska”, který zde opět prodával své suvenýry. Vrátili jsme se do Cafayate a dali jsme si dobrý oběd. Teplota odpoledne přesahuje něco přes 34°C – je pěkné horko, přesto se vydáváme za dalším kaktusovým dobrodružstvím. Postupně znovu stoupáme do hor a teplota jde pomalu dolů. Vyjíždíme až do výšky 3042 m, kde chovali lamy a teplota klesla na příjemných 23°C. Na druhé straně hřebenu se celkem mění klima, vegetace atd. Všude se valí mlha a těžké mraky, jak říkal Tomáš: vjíždíme do „prádelny”, taková je prý provincie Tucuman. Sjíždíme do městečka Tafi del Valle, kde hledáme ubytování, ale především abychom udělali důkladnou osobní hygienu, pořádek ze semeny, uvolnili místo na ukládání fotografií apod.

Nad ránem 6.2. mě probudilo pravidelné stříknutí vody na hlavu a na spacák. V těchto teplých oblastech staví jen lehké domy s postavenou obvodovou zdí, na níž mají lehkou konstrukci z drátů a na nich vlnitý plech. Aby zakryli tuto střechu, napnou pod ni maskovací síť. Jelikož celou noc pršelo, srážely se na plechu kapky vody, které se pak následně na síti rozprskly. Tak tohle byla další pomsta staré Indiánky.

Ráno jsme projížděli dále Tucumánem, přes hlavní město provincie směr Salta. Když jsme sjížděli z hor, vyvalily se mraky a začala typická tropická vegetace: bromélie, peperomie, orchideje, liány, kapradiny nebo také Rhipsalis baccifera. Prales se táhnul kolem cesty a čím níže jsme sjížděli, tím byla vyšší teplota, zvláště když se roztrhaly mraky. V poledne byla teplota ve stínu 33°C a bylo dost dusno. Na krátko se vracíme přes hranice do Salty, zastavujeme asi 8 km západně od El Tala a jdeme na průzkum Gymnocalycium bayrianum. Roste zde v kamenité zemi s vystupujícími skalkami a poměrně hustou keřovitou buší. Nacházím zde nádherný malý, červeně kvetoucí trubač Distictis buccinatoria. V zápalu práce na této lokalitě Martin ztratil nabíječky a doklady. Batoh se mu zachytil za větev, otevřel mu zip a postupně vytrácel z batohu věci. Něco našli kluci už v průběhu běhání po lokalitě, ale v závěru stále chyběla jedna nabíječka. Martin se vydal ještě jednou po svých stopách a vše dopadlo dobře, nabíječka se našla. Postupujeme dále a zkoumáme další dvě lokality. U estancie La Asunsion kromě jiného fotíme Cereus forbesii a u El Jardin stojí za zmínku Gymnocalycium pflanziivar. argentiniense, Quiabentia chacoensis var. jujuyensis nebo Rhipsalis sp. Vracíme se zpět k El Tala, tam jsme viděli u řeky pod mostem přírodní koupaliště, kde hodláme přespat. Voda v řece je teplá jak „chc…”. takže se moc neosvěžíme, ale aspoň po celodenní cestě spláchneme špínu. Večer přijíždí několik gaučů napojit a vykoupat své koně, v dáli je slyšet snad první jedoucí vlak, my vaříme tradiční gulášovou polévku.

Při večerní diskuzi jsem prohlásil, že tato cesta je podobná jak trempování po naši vlasti, když jezdíme se ženou a že příště se zde vypravím na výlet s ní. Téma vzbudilo značnou pozornost, ale i nevoli některých účastníků. Výsledkem rokování bylo vyhlášení hesla dne: „výlet s babou jsou dvojnásobné výdaje a poloviční radost”.

Vlevo: Echinopsis ancitrophora, u Questa de Lajar, vpravo: Distictis buccinatoria, známý jako trubač

18. část

Velký přesun

Poslední úsek

Hned po ránu ve středu 7.2. je už 23°C, začíná mírně mrholit a dokonce postupně pršet. Na chvíli byla vidět i duha. Rychle balíme a vyrážíme směr Sierra de Medina. Odbočili jsme na San Vicente a chtěli jsme prozkoumat brdky na protějším pohoří. Přestalo pršet. Dojeli jsme k řece, která se bohužel nedala přebrodit, Nedá se nic dělat, musíme se vrátit a hledat jiné lokality. Přes poledne se mraky roztrhaly a začíná být dost horko, po 16 hodině začíná znovu pršet. Vracíme se zpět na hranice Salty a Tucumánu, kde by mělo býtGymnocalycium bayrianum. Cesta je poměrně špatná, tak jedeme opatrně. Děláme několik krátkých zastávek, abychom zjistili co zde roste, bohužel z kaktusů nic zajímavého. Blíží se večer, po dešti je vše mokré a nikomu se do buše už nechce. Blíží se bouřka, když Tom přináší ukázku nádherné kytky. Všichni vyrážíme udělat pár fotek než začne lít. Gymnocalycium bayrianum roste pod keři jen na černých skalních výchozech, nikde jinde. Na nalezišti rostou společně nějaké zajímavé arónovité rostliny s velkými listy. Kvůli bouřce jsme se jeli ubytovat do městečka Burruyacu, kde jediný nocleh nabízela doňa Acuňa v nějaké garáži.

Byla to malá kůlna, kde byly schované motorky a další nepoužívaný materiál. Po vynesení věcí se objevily čtyři postele, které doňa Acuňa čistě povlékla a ubytování bylo hotovo. Pomalu se blíží konec cesty, ale v garáži jsme ještě nespali, je to však lepší než spát někde v dešti. Osprchovat jsme se mohli v koupelně za kuchyní. Celou noc bylo poměrně horko a obtěžoval mě nějaký hmyz, ráno jsem byl celý poštípaný.

V noci stále bouřilo, ale ráno 8.2. přestalo pršet a mraky se začaly trhat. Dnes nás čeká velký přesun. Slunce svítí a je dost velké vedro, teplota v průměru 33-35°C. Jelikož jedeme prakticky stále na východ, tak celou dobu na mě svítí slunce – prostě smůla. Přesun jsme zahájili v provincii Tucumán, přes Santiago del Estero a Chaco, do provincie Santa Fe. Tak jako na začátku expedice, jedeme cestou, která v dáli nemá konce, vpravo rovina, vlevo rovina. V tom horku je to těžká zkouška pro řidiče, zvláště když se začaly objevovat potíže s autem.

Blížíme se k městu Vera, kde má být asi 30 km před městem lokalita Gymnocalycium erolesii. Je to rovinná záplavová oblast s vystouplými keřovitými ostrůvky a travním porostem. Společně zde roste Stetsonia coryne, která se zde opět objevila. Zajíždíme na vedlejší cestu, která vede kolem jezera a stavíme stany. Večer nás málem sežrali komáři, stále dělali nálety, byl jsem jimi zcela obsypán a nedali se odehnat. Mírně jsem se rozčílil a raději zalezl do stanu, kde na mě nemohli.

Ráno 9.2. už tolik komárů nebylo. Dříve než začneme pokračovat v přesunu, jdeme prozkoumat ještě několik lokalit Gymnocalycium erolesii kolem města Vera. U patníku 748 je tak silná populace, že rostou celoplošně vedle sebe jeden vedle druhého, takže není kde šlápnout. Asi 11 km severozápadně od Vera roste jako doprovodná vegetace několik zajímavých kaktusů jako Monvillea spegazzinii, Cleistocactus smaragdiflorus,Opuntia vulgaris, Echinopsis chacoana.

Asi 2 km dlouhý most přes veletok Paraná

Opuntia vulgaris

Vlevo: řez květem Opuntia vulgaris, vpravo: Monvillea spegazzinii u Vera

Po návštěvě několika lokalit Gymnocalycium erolesii, nastává přesun přes provincie Santa Fe, Chaco a Corrientes, kde bychom měli spát. Při přesunu na mě už tradičně celou dobu svítilo sluníčko a bylo dost velké horko. Venku bylo přes 36°C, ale při puštěné klimatizaci v autě se teplota snížila na přijatelných 30°C. Někde jsme cestou ztratili značku a auto začíná mít problémy s brzdami. Přejíždíme most přes řeku Paraná, který je dlouhý asi 2 km. Na druhé straně veletoku vidíme po přejezdu mostu městské pláže, kde se koupe několik lidí. Martin s Tomášem neodolávají a jdou se též vykoupat. Zdá se mi, že voda není zrovna nejčistější, tak zůstáváme s Jardou raději u mostu, kde pózujeme před fotoaparátem a přemýšlíme, co budeme dělat, když nám piraně sežerou naše řidiče. Vše dopadlo dobře a naši plavci se vrací osvěženi zpět, můžeme vyrazit na další cestu.

Projíždíme provincií Corrientes směr město Mercedes. Opět samá rovina a nadmořská výška se pohybuje kolem 50-70 m.n.m. Všude kolem cesty jsou jezera a mokřiny, ještě že jsou dobré asfaltové cesty. Večer jsme zaparkovali u řeky, která je dost teplá a voda hnědá od rašeliny, přesto jsme se v ní vykoupali a smyli celodenní pot. Vedle je celkem frekventovaná silnice, přesto stavíme stany, vaříme polévku a jdeme na kutě. Spaní nebylo nic moc, celou noc jezdilo kolem spoustu aut a bylo velké horko.

Když brzy ráno 10.2. vstáváme, je teplota 30°C a dusno, prakticky jsem stále zpocený. Vlhké jsou i stany, snažíme se je alespoň trochu usušit a vyrážíme dále provincií Corrientes. Před Mercedes jsou nějaké trhy, kde nakupujeme poslední suvenýry. Zastavuje asi 10 km jižně od Mercedes, kde hlavním cílem je zmapování lokality Gymnocalyium mesopotamicum, které rostou na kamenitých ostrůvcích porostlé travou. Celou dobu svítilo slunce, postupně se zatáhly mraky a po obědě začalo dokonce pršet. Venku začalo být hodně dusno, bylo jak v prádelně, v autě však klimatizace pobyt trochu zpříjemnila. Zastavujeme na druhé lokalitě asi 40 km jihovýchodně od Mercedes, kde se na druhé straně cesty leží samé surové acháty všech velikostí od malých až do 10 cm velkých.

Pokračujeme dál, vjíždíme do provincie Entré Rios, kde nás za chvíli zastavují policajti. Mladý policista po zběžné kontrole říká, že má kamaráda, který má za ženu českou holku. Dával nám pár rad, jak dojet bezpečně do Buenos Aires, že bude lepší přejet na souběžnou cestu o desítky kilometrů dále, že tato je pro nás nebezpečná. Neposlechli jsme jej a jeli dále. Asi jsme však udělali chybu, což jsme zjistili později. Před městem Concordia nás opět zastavuje policie, a tu nastal první větší problém. Po předešlém předjíždění přes plnou čáru a že nemáme značku, chtěly nemravně vysokou pokutu. Z 552 argentinských pesos (asi 3800.-Kč) zlevnili nakonec na 200 pesos. Asi potřebovali nějaké peníze na grilování, které prováděli hned za stanicí. Teď víme před čím nás varoval první policajt. Na stanici nás zdrželi poměrně dlouho, a tak nezbývá nic jiného, než jít do města hledat nocleh. Ať děláme co děláme, nemůžeme jako vždy sehnat nocleh, tak jsme za tmy vyjeli za město, kde hledáme něco venku, poblíž lesa stavíme stany. Auto se mi stále více přestává líbit.

Ráno 11.2. ani nevaříme kafíčko, prý se stavíme někde na pumpě. Přejíždíme Entré Rios a směřujeme do provincie Buenos Aires. Po cestě nás čeká poslední lokalita a šmytec. Odbočujeme směr Uruguayské hranice, zastavujeme u Gualeguyachu, kde pátráme po Gymnocalycium schroederianum. Roste v rovině s keřovitou buší, kde roste v trávě kolem stromků a keřů. Společně se zde vyskytuje Echinopsis chacoana. Vracíme se zpět a jedeme do hlavního města.

Konečně přijíždíme do Buenos Aires, kde plánujeme dva noclehy. Jak už bývá zvykem, nemůžeme večer najít žádný hotel nebo je obsazený. Jezdíme po městě a stále nic, máme prostě pech. Jarda říkal, že spali v Ezeize, což je nedaleko letiště, tak tam jedeme. Nakonec jsme dojeli do Monte Grande, kde byl letištní hotel s ubikacemi na chodbě. Bylo už dost pozdě večer, tak jsme to vzali.

Druhý den 12.2. jsme věnovali vše zakončujícím pracím. Nechali jsme za mírný poplatek komplet umýt a vyčistit auto. Chudák „Karel” měl prasklé přední sklo, sjeté brzdné destičky, takže Martin už brzdil jen ruční brzdou, chyběla mu značka, ale po umytí vypadal jako nový. Přejímka auta proběhla bez problémů, dokonce nám vrátil nějaké peníze. Jdeme se podívat do velkoměsta na nákupy.

Gymnocalycium schroederianum u Gualeguyachu (11.2.2007)

Zpátky do hotelu si bereme taxíka, po cestě vidíme alespoň 12-15 hotelů. Kde byly včera? S taxikářem si domlouváme odvoz na letiště, zítra v 10.30 hodin. Teď nás čeká poslední důležitá věc – třídění a balení věcí. Balení věcí jsme provozovali až do večera. Po 20. hodině jsme zašli na poslední rozlučkovou večeři do celkem slušného podniku. Každý si mohl vzít z nachystaných stolů co chtěl a kuchař mu upekl co si přál nebo na co ukázal. Paušální poplatek za jídlo v neomezeném množství je jen 21 AP a to je opravdu z čeho vybírat. Loučíme se a jdeme zpět, abychom se psychicky připravili na odlet.

Druhý den 13.2. domluvený taxík stojí včas před hotelem, nakládáme kufry a čeká nás poslední jízda přes město na letiště. Při odbavení po nás chtějí další letištní poplatek asi 20 USD, jinak nemůžeme odletět. Nedá se nic dělat, zaplatíme a můžeme odejít do další haly. V knihkupectví se ptáme, zda nemají nějakou knihu o rostlinách Argentiny. Objevili jsme jen jednu malou knihu 100 rostlin Argentiny, alespoň něco. Při odletu ve 14.30 hodin je Buenos Aires 33°C, do Milána nás čeká 11212 km a měli bychom letět přes 12 hodin.

Čas příletu v Miláně kolem 7 hodin ráno (14.2.), bohužel navazující spoj do Vídně je až v 15.40 hodin. Máme dostatek času na zhodnocení výpravy, dokreslení cesty do mapy a zaznamenání poslední navštívené lokality. Expedice byla úspěšná, avšak na celkové hodnocení si musíme chvíli počkat až se zpracují všechny materiály. Ve Vídni přistáváme v 17.10 hodin, čekáme chvíli až přijedou všechny kufry. Před letištěm nás čeká auto, které domluvil Jarda a dopravuje nás všechny do Brna. Moc díky. Už se těšíme domů a na své příbuzné. Všude dobře, doma nejlíp.